„Je sechs hodin“ byl signál k zahájení Pražského povstání, éterem jej poslal redaktor Mančal

5. května 1945 zažila budova rozhlasu těžké boje
Zobrazit fotogalerii (3)
  |   zajímavost

Od šesté hodiny ranní 5. května 1945 se v Československém rozhlasu nadále vysílalo jen v češtině. Německou hlasatelku Mančal vykázal ze studia a s kolegou Josefem Junkem odstranil německé nápisy na dveřích hlasatelen. Německá ochranka byla vykázána. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Před jedenáctou hodinou dorazilo do rozhlasové budovy 66 německých vojáků, kteří spustili první palbu.

Zaměstnanci rozhlasu strhávali ze zdí a dveří cedulky, aby se němečtí vojáci neměli podle čeho orientovat. Když se v budově začalo střílet, začali redaktoři po rozhlasových vlnách vysílat známé výzvy: „Prosíme českou policii, voláme české vojsko, voláme všechny Čechy na pomoc do Českého rozhlasu. Přijďte co nejdříve!“ Bojovalo se v budově rozhlasu i v okolí. Na druhý den večer bomba poškodila vysílací techniku. S tím však zaměstnanci rozhlasu počítali a vybudovali záložní pracoviště ve Strašnicích a v Husově sboru na Vinohradech. Z Husova sboru se vysílalo od 7. do 9. května 1945, jak popisuje tehdejší události Encyklopedie Prahy 2.

Kudrnáček volal o pomoc

Na Zdeňka Mančala vzpomínala pro Čtidoma jeho spolužačka paní Vlasta: „Když jsem chodila na reálné gymnázium v Praze na náměstí Jiřího z Poděbrad, často jsem potkávala Zdeňka Mančala, byl maturant a pro nás děvčata z nižších ročníků byl idolem. Asi nevěděl, že mu říkáme ‚Kudrnáček‘. Po letech, to jsem chodila už jako mladá maminka s kočárkem do parčíku na lavičky u Husova sboru, jsem viděla poblíž dvojici a v mužovi jsem poznala Zdeňka. Měl tenkrát velmi vážnou tvář, s dívkou se drželi za ruce a tiše diskutovali. Dívka si stále utírala oči, zřejmě plakala. Bylo 4. května 1945. Další den ráno už bylo všechno jinak. Manžel bojoval na Staroměstském náměstí a já se svým tehdy čtyřletým synem stavěla barikádu v Přemyslovské ulici. A jako dnes slyším z rozhlasu Zdeňkův naléhavý hlas, jak volá o pomoc k obraně rozhlasu.“

Jeho pravdivou větu mu soudruzi nikdy neodpustili

Dne 9. května v brzkých ranních hodinách Zdeněk Mančal z Husova sboru oznamuje, že jednotky Rudé armády vstoupily na území osvobozené Prahy. Právě slovo „osvobozené“ v této větě mu nemohli soudruzi odpustit, popírala totiž jejich glorifikaci Rudé armády jako osvoboditelky Prahy. Vadila jim i jeho zásadovost a fakt, že byl prvorepublikovým důstojníkem armády. Po okupaci Československa prošel v roli zpravodaje několika protifašistickými organizacemi. Byl napojen na známou skupinu „Tří králů“ Balabán–Mašín–Morávek. Jako člen Církve československé husitské se podílel na jejím podzemním hnutí „Družstva v prvním sledu“ a spolupracoval na šíření jejího časopisu „V boj“. Účastnil se také odbojových úkolů „Obrany národa“ a ilegální skupiny „Bílá Hora“.

Od mikrofonu do uranových dolů

O Mančalově dalších osudech si můžeme přečíst na stránkách rozhlas.cz. Po druhé světové válce vydržel Mančal v rozhlasu ještě tři roky. Čím dál častěji se však dostával do sporů s komunisty dosazenými vedením rozhlasu. Vyčítali mu jeho pozitivní a nezkreslené hodnocení úlohy vlasovců během Pražského povstání. O roli Ruské osvobozenecké armády hovořil na svých pravidelných přednáškách „Rozhlas volá o pomoc“. Nejprve jej 20. února 1948 odstavili od mikrofonu a v březnu byl z rozhlasu propuštěn zcela. V květnu 1949 jej zatkla StB pro údajnou velezradu. Byl odsouzen na tři roky do vězení, na pět let mu byla sebrána jeho občanská práva. Prošel káznicemi v Pankráci, na Borech i Jáchymovem. Podle vzpomínek svých spoluvězňů si i zde zachoval svůj pověstný šarm a noblesu.

Rehabilitace se mu za života nedostalo

Po propuštění z vězení mohl pracovat pouze jako stavební dělník nebo skladník. V roce 1968 se pokusil do rozhlasu vrátit. Návrh na Mančalovo očištění podali jeho rozhlasoví kolegové, kteří si byli dobře vědomi jeho zásluh během Pražského povstání v roce 1945. Návrat spravedlnosti se však nekonal, naději rozdrtily pásy sovětských tanků. U rozhlasu, který pomáhal v roce 1945 bránit, pohasla v roce 1968 jeho možnost rehabilitace i naše svoboda. Zdeněk Mančal umírá v roce 1975 ve věku pouhých nedožitých 62 let. Jeho ostatky jsou uloženy v kolumbáriu Husova sboru na Vinohradech, odkud v roce 1945 vysílal. Až v roce 2017 byla za přítomnosti jeho dcery na domě v Moravské ulici na Vinohradech, kde žil, odhalena pamětní deska.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Hitlerův špičkový špion. Chtěl zavraždit vůdce.