Američtí jazzmani toužili po socialistickém ráji, stali se však pouhým nástrojem komunistické propagandy

Komunistické Československo se stalo cílem manželů Wardových
Zobrazit fotogalerii (3)
  |   zajímavost

Komunistický režim u nás měl na svědomí 282 lidí, kteří se z rudého ráje pokusili dostat na Západ. Přesto se některým povedlo utéct a začít život ve svobodné zemi. Lidé neutíkali pouze tímto směrem, jak by se mohlo zdát. Byli to lidé levicově zaměření, většinou vědci a novináři, emigrovali však také američtí dělníci, věřící, že v Sovětském svazu naleznou spravedlivou společnost. My se však dnes podíváme na umělecký pár, kterému se jeho rudý sen rozpadl v prach.  

Příběh manželů Wardových začíná v období mccarthismu (1950–1956), tedy v období studené války, kdy ve Spojených státech amerických vrcholila celonárodní paranoia z komunismu. Byli pronásledováni nejen sami komunisté, ale i lidé pouze levicově smýšlející. Manželé Herbert a Jacqueline Wardovi byli umělci, on byl jazzový zpěvák a ona tanečnice, choreografka a publicistka. Oba žili v samotném srdci kapitalistické Ameriky, New Yorku.

Komunistou v Americe

Jejich levicové přesvědčení je dovedlo až ke členství v Americké komunistické straně (CPUSA). Bojovali za práva dělníků a také se angažovali proti rasismu. Tehdy byli podobní lidé vnímáni jako hrozba pro stát. Byli vytrvale sledováni FBI a Herbert byl přidán na černou listinu a nemohl prakticky vystupovat. Wardovi se nakonec, po delších úvahách, rozhodli žít v jedné z komunistických zemí. Osud rozhodl, že to bude Československo, Herbertova maminka byla Slovenka, takže se svým způsobem vracel domů. 

Život v Československu  

Požádali o azyl v Sovětském svazu, Maďarsku a Československu. Azyl a povolení k vycestování dostali právě u nás. Svým způsobem to byla také jediná možnost, jak pokračovat v kariéře hudebníka a zároveň zůstat věrný ideálům. Nic ovšem nebylo tak růžové (nebo spíš rudé), jak se mohlo zdát.  

Po příjezdu v listopadu 1954 je čekalo pompézní uvítání a ihned byla uspořádána tisková konference, manželé dostali obraz prostých amerických občanů, utíkajících před donašečstvím a útlakem, což bylo skutečně ironické vzhledem k poměrům v ČSR. Již zde se dostáváme k podstatě jejich působení u nás. To určovala jak jinak než Státní bezpečnost. Před příletem do Československa, se s manžely sešli lidé z StB ve Vídni, kde se dohodli, jak budou vystupovat na budoucí konferenci pro média. Například jim bylo důrazně doporučeno neužívat slovo jazz. Už tehdy jim mělo dojít, že je něco špatně, jenže nedošlo.  

Nadšení budovatelé

Wardovi dostali byt v Praze a očekávalo se od nich, že se zapojí do pracovního kolektivu, což se stalo. Herbert pracoval v Pražském symfonickém orchestru FOK. Později si založil také vlastní kapelu. Jacqueline pracovala v zahraničním vysílání Českého rozhlasu, jednalo se o propagandistickou relaci pro východní Afriku. Jejich nadšení však nemělo dlouhé trvání, po určité době jim začalo docházet, co se vlastně stalo.  

Pouhý nástroj StB

Například už dostávali jenom druhořadé nabídky a z velkých hvězd se stávali hudebníci, kteří hráli pouze k tanci, i když ve vysoké společnosti. Manželé měli dojem, že byli pouze využiti jako propagandistický nástroj, což vyústilo v jejich rozhodnutí, že se vrátí zpět do Ameriky. Na rozdíl od československých občanů, kteří tuto možnost neměli, mohli Američané kdykoliv volně vycestovat zpět do své vlasti. Na konzulátu si stěžovali na poměry v Československu. Konzul si tehdy zapsal: „Dobří hudebníci míní, že jejich pobyt zde je výsledkem neúspěchu v jejich zemi, zatímco méně dobří hudebníci jim nedůvěřují a obávají se konkurence. Když to shrneme, domníváme se, že s Wardovými je zacházeno jako se všemi jinými přeběhlíky do sovětského bloku.“ Zajímavé je, že se nikdy nezmiňovali o perzekuci a politických procesech, které zde tou dobou už sice končily, ale stále existovaly.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Vážná nemoc skvělého Miroslava Donutila: Lékaři mu neřekli diagnózu a pokazili léčbu