Dismas Šlambor. Tak znělo jeho rodné jméno, které mu na jeho povolání kouzelníka a eskamotéra nepřišlo dostatečně vznešené. Do dějin naší kinematografie se jako její veliký propagátor zapsal pod jménem Viktor Ponrepo. Jak se z pozlacovače stane kouzelník a z kouzelníka majitel prvního stálého biografu?
Veliký Ponrepo
Na přání otce se neváhal vyučit pozlacovačem. Svoji budoucnost však neviděl jako dekoratér tradiční technikou, ale odmala projevoval talent a touhu kouzlit. Se svým rodným jménem Dismas Šlambor se tak vydal na venkov oslovovat svým uměním. Během svých kouzelnických cest narazil na zámeček Bon Repos u Benátek na Jizerou, z něhož si odvodil svůj zvučný pseudonym.
V roce 1891 se na Jubilejní výstavě v Praze seznámil se zcela novým kouzlem. Edisonův vynález Ponrepa uhranul a jeden si pro vlastní vystoupení po vesnicích a malých městech pořídil. Kinematografická vystoupení měla větší úspěch než jeho kouzelnická čísla, a tak zakoupil od táborského kinematografisty Ignáce Schachtla přístroj The Royal Bioskop s dvanácti kraťoučkými filmy.
Vlastní biograf
Úplně první promítání z jeho nové výbavy předvedl 30. září v roce 1899 v Českých Budějovicích. V roce 1900 požádal místodržitelství o udělení kinolicence. Ta mu byla udělena pouze na území mimo hlavní město. Putoval tak po Čechách a sklízel veliký úspěch. Sedm let trval proces, kdy s přestávkami na speciálních akcích poutal pozornost Pražanů. Stále však nedisponoval povolením pro stálé kino. I díky jeho nebývalému úspěchu a věhlasu se tak nakonec stalo v roce 1907. 15. září téhož roku tak v pronajatém v domě U Modré štiky. V českých zemích však nebyl prvním. 8. června roku 1907 otevřel Dominik Morgenstern biograf v Brně.
Útulný rodinný podnik
To byla Ponrepova filosofie. Nedlouho po otevření prvního pražského biografu vznikala početná konkurence, které se ctí a s elegancí odolával. Představení vždy uváděl úvodním slovem samotný Ponrepo, jeho bratr Karel Schlambor a herec B. Crha.
Útulnou atmosféru biografu vytvářel nejenom tím, že zaměstnával členy svojí rodiny, ale proslul také nebývalou slušností k návštěvníkům, které osobně uvítal, doprovodil je na místo a po promítání se s nimi zase rozloučil. Když však rostl počet diváků, nebylo možné tento rituál realizovat, a tak natočil sám sebe se svojí úklonou “Pan Ponrepo se klaní”.
Náhlá smrt
Viktor Ponrepo stále hledal způsoby, jak svůj program obzvláštnit a častěji tak zapojoval svoje kouzelnické umění. Otevřel si také obchod s kinematografickými potřebami, ale tento podnikatelský tah neměl dlouhého trvání.
3. prosince 1926 během schůzky s dalšími majiteli kin v pražské kavárně Rokoko postihla Viktora Ponrepa cévní mozková příhoda. Tentýž den zesnul v nemocnici na Karlově náměstí. O dvě hodiny později mu kouzelnická a eskamotérská delegace chtěla osobně sdělit, že se stal jejich čestným členem.
Existeci prvního pražského kina od 1. ledna 1965 připomíná biograf Národního filmového archivu, který nese jméno podle jednoho z největších průkopníků filmu na našem území. Kino Ponrepo je otevřené dodnes v Konvikt v Bartolomějské ulici.
