Afghánistán: Země zmítaná občanskými válkami a diktátory, kde se lidé modlí za déšť

O knihách ze slovenského nakladatelství Absynt jsme psali už několikrát. A nelze se divit. Toto nakladatelství nejprve vydávalo knihy žánrově se řadící mezi reportážní literaturu slovensky. Když se však ukázalo, že o tituly by mohli mít zájem i čeští čtenáři, Absynt vtrhl na český trh jako lavina. Byť jejich edice Prokletí reportéři (český ekvivalent obsáhlejších Prekliatých reportérů) přinesla zatím "pouze" deset knih, stala se jednou z nejvyhledávanějších a nejviditelnějších.

Slavný reportér píše o pádu Sovětského svazu i o strašlivých gulazích, v nichž trpěly tisíce lidí

Oblibě této edice svědčí i jednotná grafická úprava, kterou v jednom z čísel měsíčníku Host vyzdvihoval i jeden z nejznámějších českých typografů a bibliofilů Martin T. Pecina. Prvním titulem Prokletých reportérů byly Ganbare! Workshopy smrti, v nichž se polská autorka Katarzyna Boni zaměřila na katastrofu jaderné elektrárny Fukušima.

Většina knih z Absyntu je od polských autorek a autorů. Důvod je prostý – Polsko je kolébkou reportážní literatury. A Prokletí reportéři přinesli tituly od zakladatelů tohoto žánru, mezi něž se řadí především Ryszard Kapuściński a Hanna Krall.

Těžko říct, která z doposud vydaných knih byla nejlepší a kterou by tedy bylo záhodno doporučit tomu, kdo se s nakladatelstvím Absynt dosud nesetkal. Záleží to jednak na čtenářových preferencích ohledně období a místa, o nichž by měla kniha pojednávat. V Prokletých reportérech vyšly knihy o Japonsku, o Spojených státech amerických, o Afghánistánu, o Sovětském svazu… Tituly se však neliší pouze svým časovým a místním zasazením.

Od počátků k dnešku

Díky průřezu reportážní literaturou, který jsme prostřednictvím Absyntu získali, je zřejmé, že reportážní literatura má mnoho tváří. Velmi se kupříkladu liší styl již zmíněného Kapuścińského od toho, kterým píše Hanna Krall. Tyto dva pak dělí v mnoha případech téměř propast od mladších reportérů. Podobně jako krásná literatura je i ta reportážní velice pestrá.

Zatím posledním titulem, který edice přinesla, je Modlitba za déšť od polského reportéra Wojciecha Jagielského. Ten se narodil v roce 1960 a po studiu žurnalistiky a politologie pracoval dlouho pro jeden z nejvlivnějších polských deníků, jímž je Gazeta Wyborcza. Materiál pro knihu Modlitba za déšť, která je jeho prvním do češtiny převedeným dílem, sbíral od roku 1992 do roku 2001, během nichž podnikl celkem jedenáct cest do Afghánistánu.

Nestačí umět se prát. Lidé se obvykle víc bojí ránu dát než dostat, říká instruktor sebeobrany

Být diktátorem

V roce 2001 byla Modlitba za déšť nominována na prestižní polskou literární cenu Nike. Česky kniha vychází v překladu Michaly Benešové. A jejím protagonistou je Afghánistán. Země zmítaná občanskými válkami a despoty, mezi kterými vynikl především jednooký Muhammad Umar. Ten vedl Talibán v době, kdy toto radikální hnutí ovládalo téměř celý Afghánistán. Díky tomu byl Umar v podstatě v pozici diktátora.

Jagielski mimo jiné přibližuje, jaké mýty a příběhy měl Umar za zády, když v zemi vládl. "Umar žil jednoduše a skromně, stejně jako jeho poddaní. […] Drahými automobily, které dostával úměrně tomu, jak rostla jeho moc a sláva, obdarovával významnější velitele a mully nebo zkrátka ty, kteří ho o to poprosili. […] Nařídil také odstranit z toalet záchodové mísy a místo nich nechal vybourat obyčejné díry do podlahy."

Modlitba za déšť však není pouhým popisem politických a sociálních poměrů v zemi. Je na "absyntovské" poměry poměrně obsáhlá – atakuje hranici pěti stran a je tak druhým nejrozsáhlejším titulem z edice, hned po Dvou sestrách. Díky tomu poznává čtenář nejen specifika afghánské krajiny, ale i mentalitu jeho obyvatel a vcelku komplexní pohled na zem od toho, kdo ji prozkoumal skutečně důkladně.