Američané použili psychický trest, kterým prošel už Dostojevskij. Zoufalý otec musel prožít strašné chvíle
Zavázané oči, svázané ruce a strašlivé čekání na poslední vteřinu života. Odsouzenec na smrt musí prožívat šílené okamžiky. I s těmi si ale kruté lidstvo umí ještě „pohrát“ tak, aby tyran dosáhl svého. Přesvědčil se o tom už ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij a přesvědčují se o tom bohužel lidé ve válečných konfliktech i dnes.
Jak moc může člověk trpět, aniž by se ho kdokoliv byť jen dotkl? Pro mnohé lidi je psychická bolest mnohem intenzivnější než jakékoliv strádání fyzické, což ti, kteří chtějí druhé týrat, velmi dobře vědí. A využívali toho už v minulosti. Jedním z příkladů byl třeba známý trest ruského spisovatele Dostojevského, kterého sám tehdejší ruský car Nikolaj I. odsoudil k trestu smrti za zapojení do tak zvaného petraševského kruhu, tedy mezi intelektuály, jimž nebyly cizí socialistické myšlenky, a dokonce ani snahy o odstranění samotného panovníka. To nemohl car potřebovat, a tak se rozhodl pro exemplární trest. Dostojevskij a jeho přátelé stanuli tváří v tvář smrti.
Poprava jen „naoko“
Jak se později ukázalo, carovi šlo o docela jinou podobu pomsty než zbavit své odpůrce života. Měli se potkat se svojí smrtelností a se strachem, jaký může člověk prožít jen před blížícím se koncem. Proces popravy nechal dojít až k samotnému výstřelu. Odsouzenci byli přivedeni na místo, kde měli zemřít, rozloučili se se životem, byly jim zavázány oči a pomocníci je přivázali ke kůlům, jak uvádí i web Faroutmagazine. Pak už nezbylo nic jiného než v hrůze čekat na výstřel. Místo něj ale přišla milost v podobě „pouhých“ čtyř let těžkých nucených prací. Dostojevskij trest nakonec přežil a podle svých zápisků si dokonce uvědomil, kolik času před svojí „první smrtí“ promarnil. Utrpení, které musel prožít ve chvílích čekání na popravu, se ale nezbavil do skutečného konce života.
Historie se vrací v ještě horší podobě
Zdá se, že takové praktiky musí být jen krutou realitou historie. Jak se ukazuje, bohužel se podobné, a dokonce ještě horší krutosti dějí i v jedenadvacátém století, a to i v režii příslušníků americké armády. Například z roku 2005 je zdokumentovaný případ, kdy se vojáci navzdory přímému zákazu přípravy a provádění zinscenované popravy uchýlili k ještě krutějšímu chování. Tehdy právě zuřila válka v Iráku a Američanům se podařilo zatknout tamního muže, který měl podle jejich názoru krást ve zbrojnici. Další chvíle zadrženého si v ničem nezadaly s tím nejkrutějším mučením v historii.
Za otce měl zemřít syn
Američtí vojáci tehdy nezatkli jen zmiňovaného provinilce, ale s ním před soud přivedli i jeho syny. On, jako jejich otec, dostal příkaz vybrat jednoho z nich, který za jeho čin zaplatí životem. Zprávy o tom, jak probíhal onen děsivý výběr, zda se otec k takovému rozhodnutí odhodlal, nebo zda nakonec zvolili sami vojáci, dostupné nejsou. Ze svědectví o dalším průběhu akce ale vyplývá, že byl vybraný chlapec odveden za budovu a následně jeho otec uslyšel již jen výstřely. Nemohl v tu chvíli tušit, že kulky šly cíleně mimo, že šlo jen o kruté mučení s cílem získat výpověď, jakou vojáci chtěli.
Hrůza, jakou si nechceme ani představit
„Takové mučení musí být samozřejmě mnohem hroznější, než kdyby bylo vyhrožováno smrtí samotnému zadrženému,“ konstatovala psycholožka Marie Jeníková. „Vědomí, že jeho obvinění je příčinou smrti jiné osoby, dokonce jemu velmi blízké, muselo způsobit tak velký psychický šok, že se jej pravděpodobně nezbavil do konce svého života. Jde jednoznačně o krutější formu trestu než mnohé fyzické týrání případného provinilce.“
Zinscenované popravy nejsou bohužel výjimečné
Vraťme se ještě do jiné oblasti sužované dlouhými boji. Tentokrát šlo o rok 2007 v Íránu, kde byli tamními členy revoluční gardy obdobně mučeni britští zajatci. Po dvou dnech mučení a výslechů byli zadržení muži a jedna žena postaveni se zavázanýma očima ke zdi a zdálo se, že nadešla jejich poslední vteřina, když slyšeli jen natahování zbraní a pak – cvaknutí kohoutku. Kulky ale ze zbraní nevyšly. Mučení přesto prošli všemi děsy, které provázejí očekávanou smrt. „Íránci se převlékli z vojenských uniforem do černého a měli zakryté tváře. Pak jsme slyšeli natahování zbraní a jeden z nás pronesl: Tak, mládenci, myslím, že budeme popraveni,“ vyprávěl pro The Guardian později o šíleném momentu jeden ze zajatých britských námořníků Joe Tindall. On ani další nedobrovolní účastníci inscenované popravy na ty chvíle nezapomenou do konce života.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Když jde diktátorovi z Moskvy o život: Evakuační plán a pryč do Samary.
