Anatolij Bugorski: ruskému vědci hlavou projel protonový paprsek. Na pomoc úřadů ale nárok neměl
Příběh ruského vědce připomíná velmi hloupý scénář laciného filmu, který má diváka chytit za srdce. Jenže ona je to skutečnost. Anatolij Bugorski si na svoji vlastní kůži vyzkoušel, co se stane, když strčí hlavu do funkčního urychlovače částic…
Příběh Anatolije Bugorského zní jako ze sci-fi filmu. Asi jen opravdu velmi kreativního scenáristu by napadlo, že někdo může dostat “plný zásah” urychlovačem částic a tento moment přežít. Jak se ale ukázalo, ruský vědec zase jednou dokázal to, na co by si nikdo jiný neodvážil ani pomyslet.
Osudová nehoda
Anatolij Bugorski pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu pro fyziku vysokých energií v Protvinu u Sepruchova, asi třicet kilometrů jižně od Moskvy. V červenci roku 1978 pracoval na kontrole nefunkční části zařízení a spoléhal přitom na bezpečností opatření a kontrolní mechanismy, které měly učinit přístroj bezpečným pro takovýto zásah. Ne všechno se ale vždy podaří, o čemž se bohužel Bugorski brzy přesvědčil. I přes veškerá opatření bezpečnostní mechanismy neochránily jeho hlavu a ve chvíli, kdy se výzkumník ponořil do hloubi přístroje, aby odhalil příčinu problému, projel mu hlavou protonový paprsek. Ruský výzkumník přežil a dokonce si ani příliš nestěžoval. Jediným vjemem, který po incidentu popisoval, byl pocit, že viděl záblesk jasnější než tisíc sluncí.
Shoda nešťastných okolností
Jak k nehodě vlastně došlo? Shodou drobných, ale nešťastných náhod. Bylo potřeba opravit dočasně nefunkční systém, součást největšího sovětského urychlovače částic. Síla paprsku pro předchozí experiment byla snížena, čímž došlo k odblokování bezpečnostích dveří. Výstražné světlo, které mělo upozorňovat na zákaz vstupu do prostrou, kde došlo k ozáření, nesvítilo, protože praskla žárovka - a nakonec se výzkumník do přístroje naklonil tak nešťastně, že vstoupil do cesty protonovému paprsku. Dávka ozáření, které byl vystaven, podle lékařů 300x překročila tu, jež je považována pro člověka za smrtelnou. A Anatolij Bugorski přesto žil. Dokonce i po zásahu protonovým paprskem dokončil svoji práci, do deníku zapsal svoji přítomnost v místnosti a odešel domů, aniž by se o svůj zážitek s někým podělil.
Utajená klinika
Až později začal pociťovat nepříjemné pocity, které se brzy proměnily v hrůznou podívanou. Obličej se změnil k nepoznání a výzkumník zamířil k lékaři. Okamžitě byl převezen na specializovanou kliniku do Moskvy, která byla připravena na péči o ozářené pacienty, ale až do havárie jaderné elektrárny v Černobylu měla naštěstí o pacienty nouzi. Mnozí tak ani o její existenci nevěděli. První dny strávil Bugorski na jednotce intenzivní péče, ale jak se ukázalo, paprsek naštěstí minul životně důležitá centra. Mozek se tedy dokázal i z tak silného ozáření k překvapení všech vzpamatovat. Již za půl druhého roku se tak mohl vědec vrátit ke své práci. Některé problémy si ale ze setkání s protonovým paprskem přece jen odnesl. Zcela ohluchl na levé ucho a objevily se u něj zpočátku silné, později slabší záchvaty epilepsie.
Co psala ekologická pravda?
Stejně jako i mnohé další podobné příhody, nehodil se ale tento pro vědce celého světa nadmíru zajímavý případ sovětské ideologii, a tak byly informace o něm i o zdravotním stavu nešťastníka drženy pod pokličkou. Až v roce 1998 vyšel na ruském serveru Ekologická pravda článek, popisující tuto událost. “V mnoha fantastických akčních filmech hrdinové bojují s mocí a s paprsky, které existují pouze ve imaginárním světě. Málokdo však ví, že v provinčním tichém vědeckém městě Protvino v moskevském regionu je již více než 20 let jediný člověk na planetě, který byl schopen zažít průlomovou sílu intenzivního paprsku nabitých částic letících bezmála rychlostí světla. Svojí vlastní existencí tak popírá všechny možné představy o mezích schopností člověka. Navíc je nyní nucen bojovat nejen s důsledky ozáření, ale také se státní byrokracií.”
Nebyl to jeho jediný neobvyklý zážitek
Anatolij Bugorski je zjevně člověk, kterému osud připsal více odolnosti než většině ostatních lidí. „Anatolij jednou prozradil, že během války a řádění nacistů při hledání partyzánů v jejich vesnici Oryol byl vytržen z rukou své matky a ani ne dvouměsíční se ocitl venku na mrazu. Z neznámého důvodu ale nezmrzl ani po několika hodinách ve sněhu. Stejně tak jako dítě byl zasažen elektickým proudem, ale i tuto nehodu přežil, ačkoliv zápasil s křečí. Takže od dětství do současnosti je Bugorského život jako ilustrace lidské mimořádné schopnosti přežít. Zdá se, že by se takový jev na Západě stal předmětem všeobecného zájmu. Co o nás?“ ptala se tehdy Ekologická pravda.
Invalidní důchod? Zapomeňte!
Řeklo by se, že takový člověk získá určité výhody v podobě invalidního důchodu nebo podobného zařazení. Ne tak Anatolij Bugorski. Úřady pro jeho postižení nemají tu správnou kolonku, a tak má jednoduše smůlu. Díky dalším lidem ale nebyl tak zcela ponechán jen svému vlastnímu osudu.
„Pomoc byla poskytována kolegy z obdobných laboratoří, včetně fyziků pracujících v CERNu (Evropská organizace pro jaderný výzkum se sídlem v Ženevě). A když se ruská věda ocitla na okraji zájmu reformujícího státu a známý americký podnikatel a filantrop George Soros založil nadaci, která poskytovala stipendia 500 dolarů pro chudé ruské učence, její zaměstnanci nepropadli byrokracii. Bugorskému byla udělena výjimka, nebyly od něho vyžadovány žádné certifikáty a už vůbec ne “vyzrazování tajemství”, jak o Sorosovi psaly některé zvláště “vlastenecké” noviny - jednoduše mu byla poskytnuta pomoc,“ napsal tehdy autor uvedeného textu s dovětkem: „Otvírám Ústavu Ruské federace. Článek 2. “Člověk, jeho práva a svobody jsou nejvyšší hodnotou. Uznávání, dodržování a ochrana práv a svobod člověka a občana je povinností státu.” Článek 39. “Každý má zaručeno sociální zabezpečení v případě nemoci, zdravotního postižení …” Ale jestli úředníci čtou ústavu, nevím.“
O současném osudu Anatolije Bugorského mnoho informací není. Podle těch posledních dostupných ale žije běžný život s občasnými návštěvami radiologické kliniky, jejíž lékař se stal po mnoha letech pravidelného kontaktu jeho blízkým přítelem, bojuje se záchvaty epilepsie a s úředním šimlem.
KAM DÁL: Jdu s hlavou vztyčenou: Dcera Milady Horákové vzpomíná na poslední setkání s maminkou i komunistický teror
