Anna Nahowská: Příběh dámy, která si na čas podmanila císaře
Říkalo se mu „osamělý monarcha“, protože jej opustila manželka Alžběta. Císař František Josef byl ale muž, který měl rád ženy, a tak svoji touhu po druhém pohlaví řešil dočasnými milenkami. Jednou z nich byla Anna Nahowská, která měla měšťanský původ a pocházela ze skromných poměrů. „Jak jsme si blízcí, tak jsme celé světy od sebe vzdáleni,“ vyprávěla Nahowská.
V dětství jí zemřel otec a matka zůstala na rodinnou továrnu sama. Annin první manžel byl karbaník, se kterým si prožila své, a záhy se s ním rozvedla. Druhé manželství bylo šťastnější, ačkoliv to byl pro změnu paroháč, který mlčky přihlížel dvoření a milkování císaře se svou ženou. Nahowská císaře opravdu milovala, ačkoliv prožívala hluboký vnitřní konflikt. „Stokrát jsem si řekla ne! a stejně často ano!“ tvrdila Nahowská.
Anna byla „císařův miláček“
S Nahowskou se císař poprvé setkal na jedné z četných procházek v schönbrunnském zámeckém parku. Jedenáct let jejich milostného poměru je důsledkem faktu, že právě zde přeskočila ta osudná jiskra. A nezůstalo pouze u jiskry a fyzické lásky. Netrvalo dlouho a císař obšťastnil tuto ženu dalším outěžkem. Narodila se jim totiž dcera Helena – maminčin mazánek. „Helena vzpomínala na ranní návštěvy císaře, jenž v Nahowských vile rád snídal,“ píše Franz Herre v knize Císař František Josef.
Nic netrvá věčně, a tak jednou milostná přízeň panovníka přelétla na jiný květ jako motýl. V roce 1889 nastala v jejich vztahu krize, jejíž příčinu lze hledat v počínajícím poměru císaře a Kateřiny Schrattové. Rodina Nahowských však nepřišla zkrátka. Za mlčení obdržela dar nejen hospodyně v domácnosti Nahowských, „ale také Anna Nahowská byla velkoryse odměněna,“ uvádí Franz Herre.
Start milostné romance
Vše začalo docela nevinně. „Jednou v neděli jdu s přítelkyní z dětství do Schönbrunnu. Začíná pršet, my se tady nevyznáme, nevíme, jestli jít doprava, nebo doleva. Vidím přicházet nějaké lidi a ptám se jednoho mladého muže na nejbližší cestu do Tivoli, abychom tam počkaly, než přestane pršet. Ve spěchu a nevědomosti jsem oslovila korunního prince. Pospíšil si dáti mi správné poučení,“ vypráví Anna Nahowská ve svých zápiscích.
Císař ji doslova uhranul a začal ji pronásledovat. Ona byla zmatená a nevěděla, co dělat. Nakonec jeho svádění podlehla a bezhlavě se do pohledného muže zamilovala. Jednou Nahowskou zavedl do uzavřené části parku zvané Tyrolská zahrada. „Odvedl mě k jedné lavičce, sedli jsme si a On mě neúnavně obdivoval a líbal, byl stále bouřlivější, začala jsem mít strach být tady s Ním sama a žádala jsem Ho, aby mě zase pustil ven. Těšil mě, že se mi nic nestane, a prosil mě ‚Nechte mě s vámi, jsem tak šťastný!‘“ svěřila se Nahowská. A tak to vlastně všechno začalo. Nahowská císařovu lásku opětovala a smířila se se svým postavením milostnice.
Od ranních idylek po krach vztahu
Císař Nahowskou rád po léta navštěvoval a zvláště krásné byly vzpomínky na ranní kávu a pečivo, které rád tradičně snídal. Zvláště měl v oblibě „pečivo od dvorního pekaře Stumpfa na hietzingském náměstí nebo bábovku, kterou upekla sama paní Nahowská,“ vysvětluje Herre. Idylka však jednou zaznamenala trhliny kvůli náklonnosti k jiné ženě.
Stávající favoritku Nahowskou vystřídala nová, které se císař prozatím ještě nenabažil. Nahowské tak zůstaly oči pro pláč, ačkoliv nebyla zcela škodná. Žena, která Nahowské císaře odtáhla, byla dvorní herečka vídeňského Dvorního divadla Kateřina Schrattová. Pro Nahowskou odcizení a ztráta přízně s císařem znamenaly velkou prohru. „Všude se mluví o poměru mezi císařem a tou Schrattovou. Říká se taky, že císař nechybí na žádném představení, ve kterém vystupuje. Jsem celá nesvá, uplyne leden, únor, nadešel už březen a já Ho nevidím. Bylo by hrozné, podlé, kdyby mě po 12 letech odměnil tím, že mě prostě nechá stát bez slůvka rozloučení,“ vyznala se Nahowská.
Jelikož byla Nahowská dobře vychovaná v křesťanském duchu a měla povědomí o morálce a slušnosti, její postavení ji trápilo a snažila se ospravedlnit. Matka jí ale poradila, že je správné být poslušná císaři a že by mu měla vyhovět. Svoji službu císaři pak uchopila jako občanskou povinnost a brala to jako nejvyšší vyznamenání.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Císařpán František Josef I. umíral tak, jak žil. Jeho poslední slova nepřekvapila.
