Český vězeň likvidoval v koncentračním táboře vlastní lidi. Nacisté dobře věděli, z koho udělat kápa
Beznaděj, bolest a pláč. To byla dennodenní realita koncentračních táborů, které v mnohých posilovaly alespoň pocit sounáležitosti s ostatními stejně nespravedlivě vězněnými nebožáky. Pak tady ale byli také kápové, vyvolení vládci ostatních, vybraní nacisty z řad samotných vězňů. Měli na starost ostatní, pořádek mezi nimi a hlavně klid. To, čeho se na svých vlastních lidech dopouštěli sami Češi, leckdy ani málo nezaostávalo za řáděním německých agresorů. Jako třeba v případě Karla Komperta.
Koncentrační tábory vnímáme většinou jako místa rozdělená jednoznačně na zlé – nacisty – a pak ty ostatní, kteří se jen chabě bránili nejhoršímu, většinou bezúspěšně. Jenomže stejně jako každá historická událost ani tato není tak černobílá.
Kápo byl často stejně krutý jako nacisté
Mezi těmito dvěma skupinami, tedy mezi vězniteli a vězni, totiž fungoval ještě status kápa, tedy jakéhosi hlídače, dozorce zajatců, jak popisuje web Českého rozhlasu. Ti se rekrutovali ze společnosti samotných vězňů, ale žádnou velkou ohleduplnost a shovívavost od nich nemohli ostatní čekat.
Vždyť se také většinou jednalo o lidi, kteří se ani na svobodě nezalekli sebehorších zločinů, případně o duševně nemocné jedince bez valné schopnosti posoudit důsledky svého jednání a hlavně bez svědomí. Nacisté dobře věděli, koho si vzít na pomoc.
Přežít – ale za jakou cenu?
Jistým odůvodněním, nikoliv však ospravedlněním, pro české stráže svých vlastních lidí, mnohdy sousedů nebo známých z vedlejší vesnice, byla jednoduše lidská snaha přežít. Tito dozorci, jak popisuje také autor Vojtěch Kyncl v knize Československo a stíhání nacistických zločinců, pak také dostávali mimořádné příděly jídla, měli přece jen mírnější režim než ostatní, místo těžké práce, která mrzačila tělo a vystavovala jej nepředstavitelnému utrpení, kápové hlídali své „podřízené“.
Za to se dokonce občas dostali do místního nevěstince, což byl v takových podmínkách vlastně také malý zázrak. A tak se někteří takovou vidinou nechali zlákat. Co však dělali a s jakou krutostí, již není nejen omluvitelné, ale ani pochopitelné.
Mimořádné lidové soudy
Kápové, kteří hrůzy druhé světové války přežili, byli následně mnohdy souzeni tak zvanými mimořádnými lidovými soudy, jež popisuje mimo jiné Ústav pro studium totalitních režimů a jež se po skončení ozbrojeného konfliktu konaly například v Chebu nebo v Litoměřicích. Tam se dostal také Karel Kompert, duševně nemocný muž vězněný v koncentračním táboře Ravensbrück. Získal zde pozici ošetřovatele ostatních vězňů, ale místo pomoci je zbavoval života pomocí narkotické látky, kterou jim nešetrně a s vědomím, že jde o vraždu, vpravoval do žíly jako „zdravotník“.
Duševně nemocný hlídač
Jak se po válce ukázalo, šlo o duševně nemocného syfilitika s omezenými schopnostmi sebeovládání a zvládání stresu. Takovému bylo dáno právo rozhodovat o životě ostatních. Nacistům se to hodilo, někteří mrtví vlastně ani nebyli připsáni přímo na jejich vrub. A Čech vraždil Čechy.
Já nic, to všechno oni…
Před poválečným soudem v Litoměřicích Karel Kompert nejprve vypověděl, že všechno, co udělal, bylo na přímý příkaz jeho německého velitele. On sám se prý k vězňům choval jen dobře. Aby mu to někdo uvěřil, musel by ale zůstat na živu z celého tábora jen on sám. Všichni, kdo s ním přišli do styku, velmi dobře věděli, že jím podaná injekce nikdy neměla sloužit k úlevě od bolesti, ale k usmrcení.
Kromě jiného byla důležitá rychlost, jakou narkotikum vstříkl do žíly. I když mu skuteční lékaři, kteří byli nuceni podrobit se jeho „léčbě“, opakovaně vysvětlovali, že pomalá aplikace pomůže, zatímco rychlá znamená stoprocentní smrt, zopakoval Kompert nesprávný, a tedy vražedný postup při nejbližší příležitosti znovu. Vědomě a schválně.
Živé házel na hromadu, kde umírali
Ještě před konečným vynesením rozsudku, který jej již na svobodu nepustil, se Kompert začal postupně přiznávat i k dalším zvěrstvům, jichž byl nejen svědkem, ale dokonce přímým účastníkem. S vězni, kteří přišli na ošetřovnu, schválně zacházel hrubě, ještě živá, avšak již pohybu neschopná těla házel na hromadu jako roští na podpal, a protože měl možnost rozhodovat o tom, kdo bude nebo nebude ošetřen, měl také velkou moc, kterou si náležitě užíval. Bití a kopání do ostatních vězňů, kteří byli v táboře uvězněni stejně jako on sám, bylo na denním pořádku.
Bez vytáček: jsme prostě takoví
Můžeme se jen stále dokola ptát, jak mohou lidé jeden s druhým takto jednat, obrátit se proti vlastnímu národu, sousedům, nebo dokonce i rodině. Historie ale ukazuje, že lidský rod takový zkrátka je a je zbytečné a naivní si jej idealizovat. Věřit, že tomu bude jednou jinak, je nádherné a nesmíme přestat doufat, ale jak je vidět, zlo si svoji cestu na svět najde vždy. A jak to dopadlo se samotným Karlem Kompertem? Podle všeho utekl z vězení a o jeho dalším osudu se zprávy nedochovaly.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Německá Kobyla Braunsteiner: Před dozorkyní s hřeby v botách nebylo v koncentračním táboře úniku.
