Další televizní kriminálka. Zločiny Velké Prahy není jenom přehlídka retro mrtvol

Televizní program už pomalu připomíná program kriminální. Vyšetřování vražd je zdá se pro Čechy něco, bez čeho nemohou žít. Alespoň to potvrzuje populárnost a kadence, s kterou jedna či druhá televize zásobují nové pokusy o senzační vyprávění optikou charismatického detektiva. Zločiny Velké Prahy jsou však osvěžujím pokusem nehledat jenom pachatele, ale reflektovat minulost naší historie optikou nově povýšeného vrchního rady, kdy 1. ledna 1922 vzniká tzv. Velká Praha, která do jednoho města připojuje i okrajové části. 

Nostalgie? 

První díl desetidílné série nese název Dáma v studni. Na úvod se pochopitelně seznamuje s hlavní postavou inspektorem Hynkem Budíkem. Zkroucený knír není jedinou zajímavou věcí, kterou v prvních minutách diváka zaujme. Kromě nelichotivého povýšení, kdy z vnitřní centrální Prahy mění rajon na okraj nových pražských vesnic. Musí si nasadit nové boty do bláta a spolknout hořkou pilulku, kdy kavárnu mění za statek či polní cestu. 

Žena se šlechtickým původem otevírá téma masarykovské republiky, kde se už tituly ze zákona nenosily. Nejedná se tak o nostalgickou vzpomínku na období, které si často idealizujeme. Ve Zločinech Velké Prahy se sice tematicky navazuje na legendární Hříšní lidé města pražského či Četnické humoresky, ale s poněkud reálnějším základem. 

Byť i prvorepubliková atmosféra, móda a dobově “vymalované” ulice připomínají minulost, která svým kouzlem stále láká, i když by člověk vlastně v reálném životě možná koukal, jak se věci mají. 

Na soud brzy

V hlavní úloze můžeme vidět několika rolemi prověřeného Jaroslava Plesla, kterému zdatně sekunduje klasik Jiří Langmajer. V malé roličce se zase diváci mohou pokochat pohledem na prvorepublikového Jiřího Bartošku. Herecké obsazení je tak bezesporu dobře namixované i s neokoukanými mladými talenty. 

Scénář samozřejmě v rámci žánru nejde do extrémní hloubky a herecká akce není prověřována nějakou složitou psychologií postav. Vše se však profesionálně odvypráví, nikdo neexceluje ani nezapadá do podprůměru. 

Z pohledu estetického se kamera pokouší o jisté neokoukané postupy. To ovšem platí pouze v českém rybníčku, kde se o to naposledy pokoušel Viktor Tauš ve svém také kriminálním seriálu Zrádci. Příjemná hra kompozice, pohybu kamery a hlavně barev funguje skvěle, jen není zrovna potřeba kameru tolikrát naklánět mimo osu. Místo aby vznikl moderní postup, autoři zde vytvářejí poněkud prvoplánovou cestu, jak navodit pocit experimentu. 

Obecně je nutno dodat, že se v České televizi odehrál pouze první díl, ale podle všeho bude velmi zajímavé sledovat, jaké další příběhy bude režisér Jaroslav Brabec skrze své postavy vyprávět.

KAM DÁL: Nespravedlivě odsouzený kolaborant Vlasta Burian. Král komiků zemřel téměř zapomenutý