Demokrat každým coulem. Politika Prokopa Drtinu chtěli komunisté zlikvidovat, on se zlu nikdy nepoddal
Prokop Drtina byl významným demokratickým politikem, který po roce 1945 bojoval proti nastupující komunistické totalitě. Po roce 1948 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k mnohaletému žaláři, svému osudu se však nikdy nepoddal. Odkázal významné paměti s příznačným názvem Československo, můj osud, které v několika svazcích mapují jeho barvitý život.
Pokud bychom měli hovořit o synonymu pro zásadového demokratického politika 20. století, volba by padla jistě na Prokopa Drtinu, právníka, politika za národně socialistickou stranu, blízkého spolupracovníka prezidenta Edvarda Beneše. A po roce 1945 vyhraněného odpůrce nastupující totality, tentokrát v rudém provedení.
Osudové setkání s Edvardem Benešem
Drtina se narodil v roce 1900 v rodině známého filozofa a také průkopníka skautingu Františka Drtiny. Budoucí čelný reprezentant demokratické politiky byl nadaným žákem, nejprve vystudoval gymnázium, poté absolvoval úspěšně studium práv. Drtina nastoupil po studiu na místo úředníka české finanční prokuratury, v roce 1929 své zaměstnání opustil a začal pracovat v kanceláři prezidenta Beneše. A bylo to vpravdě osudové setkání, s Benešem jej pojily nejen pracovní, ale i přátelské vztahy, oba politikové si důvěřovali. V roce 1936 se Drtina stal osobním tajemníkem druhého československého prezidenta.
To už se však nad Evropou zlověstně stahovala válečná mračna. V roce 1939, po okupaci zbytku země, se Drtina zapojil do významné odbojové organizace Politické ústředí, nicméně zakrátko emigruje do Londýna, kde pokračuje osvědčená spolupráce s Benešem. Drtina se především proslavil pod pseudonymem Pavel Svatý v nápaditých glosách v českém vysílání londýnského rozhlasu. Po válce se Drtina naplno realizuje v politice za národně socialistickou stranu. Stává se poslancem a ve druhé vládě prokomunistického sociálního demokrata Zdeňka Fierlingera získává křeslo ministra spravedlnosti.
Právě v této funkci na sebe Drtina často upozorňuje zejména v boji proti komunistům, kteří jej obviňují z toho, že chrání německé kolaboranty a osobně se zasazuje o to, aby se nedostali před spravedlivý soud. Byla to však obvinění účelová, lživá. Jejich jasným cílem bylo Drtinu veřejně zkompromitovat. Drtina popouzel komunisty tak, že se stal cílem atentátu radikálních komunistů na Olomoucku, konkrétně Jury Sosnara, který celou akci zosnoval. V září 1947 byly doručeny Drtinovi, Petrovi Zenklovi a Janu Masarykovi „pekelné stroje“, které byly maskovány jako krabičky s parfémy. Historikové se shodují na tom, že měly opravdu vybuchnout a způsobit třem výrazným demokratickým představitelům smrt. To se naštěstí nestalo, protože byly už na pohled podezřelé a politikové jej nakonec neotevřeli.
Zásadový odpůrce komunistů
Tím vlastně začalo poslední kolo zápasu demokratických politiků se stále sebevědomějšími komunisty, které opouštěli parlamentní půdu a spory přesouvali na ulici, kde byli neporazitelní. Okolnosti atentátu záměrně komunistický ministr vnitra Václav Nosek vedl do ztracena a rezolutně odmítl, že by se na něm podíleli jakkoliv komunisté. Nicméně vlastní vyšetřování začal i Drtina. Ten posléze zjistil, že stopy skutečně vedou na Olomoucko ke komunistické organizaci. Krčmáňská aféra, jak se případ pokusu o zabití čelných demokratických činovníků nazýval, byl příslovečnou rozbuškou před únorem 1948. Drtina se však komunistického tlaku nezalekl a podrobnosti k případu názorně popsal na parlamentní půdě jen pár dní před osudným převratem, čímž přiváděl komunisty – včetně Gottwalda – k nepříčetnosti.
20. února 1948, jak známo, 12 nekomunistických ministrů podalo demisi. Drtina byl mezi nimi. Odchod ministrů z vlády spustil nevídanou mašinérii v režii komunistů, kteří nátlakovými prostředky, manifestační stávkou, tvorbou akčních výborů, které iniciativně v revolučním nadšení vyhazovaly z funkcí nekomunistické zástupce, převzali pevně iniciativu do svých rukou a už ji nepustili. Drtina, ač ve stavu demise, musel nedobrovolně opustit své ministerstvo, když jej funkce nezákonně zbavil akční výbor, který zde vznikl.
Drtina únor 1948 prožíval velmi intenzivně, nicméně bolestně. Domníval se, že demokraty v rozhodnou chvíli Beneš neopustí, demise nepřijme a jmenuje například nějakou přechodnou vládu, která by vládla do předčasných voleb. Takový scénář se však nekonal a Drtina se psychicky pod tíhou událostí zhroutil. Rozhodl se vzít si život. Nejdříve se chtěl zastřelit, ale v pistoli se vzpříčil náboj, a tak se pokusil vzít si život skokem z okna své vily. Tento pokus také přežil.
Zlu se nikdy nepoddal
Na druhé straně bylo jasné, že s ním komunisté budou chtít konat exemplární politický proces jako s představitelem „reakční“ předúnorové politiky. Od března 1948 byl Drtina ve vyšetřovací vazbě a až po skoro 6 letech byl na základě vykonstruovaných důkazů odsouzen k 15 letům vězení za činy, které nikdy nespáchal. V roce 1960 byl propuštěn z vězení díky amnestii prezidenta republiky. Drtina se angažoval protirežimně, když podpořil Chartu 77.
V roce 1980 – ve věku 80 let – tento významný politik umírá. Zanechal po sobě působivé hodnotné dílo v podobě hutných pamětí s názvem Československo, můj osud, v němž dramaticky líčí svou životní pouť, zejména svůj neutuchající boj proti komunistům, který nakonec – nejen on – prohrál. I tak se Drtina zařadil právoplatně po bok velkých československých demokratů.
Zdroj: Ondřej Koutek: Prokop Drtina. Osud československého demokrata
KAM DÁL: Marie Švermová: Oddaná soudružka, kterou její strana uvěznila a mučila. Od stalinismu k podpisu Charty 77.
