Deprese může potkat každého. Karel Novotný ji přemohl a o svém boji otevřeně mluví
Karel Novotný je marketér, konzultant, otec dvou dětí, manžel a syn, jemuž se stalo to, co mnohým – propadl těžkým depresím, z nichž mu pomohla až léčba antidepresivy. Napsal (o svém boji) knihu, kterou pojmenoval příznačně Neradost. Minimálně v rámci českého knižního trhu je Neradost velkolepým projektem.
Začněme u grafického zpracování publikace, protože ta na sebe strhne pozornost nejvíce. Typograf se zde skutečně vyřádil, od dob Karla Teiga bychom stěží našli mnoho knih, v nichž je použito podobné množství typografických vychytávek jako v Neradosti. Nelze však skončit u typografa, jelikož tuto důmyslně propracovanou růžovou knihu doprovází třicítka rozmanitých pohlednic od pestré škály výtvarníků a umělců.
Neradosti se však dostalo maximální péče (která je nesrovnatelná s jinými českými knižními tituly) i na jiných frontách. Neradost má například své vlastní internetové stránky. Neradost má své video (jistě, to už někteří známe od nakladatelství Host, avšak video titulu Neradost strčí všechna ostatní knižní videa hravě do kapsy). Autor Neradosti Karel Novotný poskytl spoustu rozhovorů, v nichž se o knize pokoušel mluvit – většinou byl přitom přinucen mluvit spíš sám o sobě a o své nemoci. Pastelově růžová obálka Neradosti na sebe strhává pozornost.
Každopádně se nelze divit, že neobvykle vysoký náklad patnácti set kusů knihy byl záhy vyprodán a nakladatel se musel uchýlit k jedné z nejpříjemnějších záležitostí – k dotisku. Můžeme tedy konstatovat, že Karel Novotný ukázal cestu, jak oslovit poměrně širokou čtenářskou základnu. Třeba u něj najdou inspiraci jiní nakladatelé, Neradost ukazuje, že rozprodat dnes vysoký počet výtisků možné je. A to i ve chvíli, kdy autora literární múza tak docela nepolíbila.
Od van Gogha k Plathové
Umělci a deprese, to je téma, které by vydalo na desítky knih. Z těch nejznámějších velikánů, kteří trpěli depresemi – a je to o nich známo –, jmenujme například Vincenta van Gogha, Ernesta Hemingwaye, Kurta Cobaina či spisovatele Williama Styrona, autora světoznámé Sophiiny volby, který o svém vleklém boji s depresemi napsal knihu s názvem Viditelná temnota. Právě prostřednictvím autobiografických knih mohou ti, kteří se s depresemi osobně nesetkali, nejsnadněji nahlédnout do mysli nemocného člověka. Vedle vyprávění Williama Styrona lze jako sondu do duše depresivního umělce číst například Deníky Sylvie Plathové.
Kniha Karla Novotného podobnou sondou rozhodně není. A ani být nechce. Jak píše autor v předmluvě (jejímž knižním protipólem je mimochodem "Pomluva"), "já už raději nevím, co z toho se stalo a co ne. Je to změť. Třeba se z toho nestalo nic. Třeba všechno. / Podstatné je, co se děje vám." V poslední větě lze spatřit trouchnivý trámek, kvůli němuž je celá kniha vachrlatá. Autor se totiž v každém z kratších textů (celá kniha je velmi fragmentární, bez významnějšího dějového pojiva) snaží kázat, apelovat, upozorňovat. Protože podstatní jste tu vy, čtenáři, vy se můžete poučit.
Shodit se do výšin
Byť se vypravěč mnohdy sebeironicky shazuje, jednotlivými epizodami, básněmi či glosami se snaží dosáhnout až jakési gnómické výšiny. Téměř z každé věty tu čiší záměr nechat se tesat do kamene. A chybí jakékoliv přízemní podloží, na němž by ony zamýšlené perly zazářily.
Je škoda, že Karel Novotný nezkusil sepsat třeba něco o sobě, o svém skutečném prožívání depresí, jelikož nepíše špatně. V delších povídkách, jichž v Neradosti mnoho není, prokazuje, že tuší, co je kompozice, že má smysl pro detail.
V první knize – těžko říct, zda bude navazovat nějaká další – se však rozlétl příliš vysoko. A byť mu možná psaní pomohlo vypořádat se s dozvuky nemoci, pro čtenáře kniha žádným strhujícím zážitkem není.