Děti házeli přes zeď a vyváželi v odpadcích. Irena Sendlerová dokázala za války nemožné

Všudypřítomná smrt, nemoci a hrůza. Tak vypadal život ve varšavském ghettu poté, co bylo za druhé světové války obehnáno zdí, za niž nikdo nesměl. Ani tam, ani ven. A v tom všem žily i nevinné děti. Irena Sendlerová se tehdy rozhodla, že to tak nenechá. A začala jednat. Jen málokdo se odvážil k něčemu tak šílenému. I když nebyla židovského původu, její sounáležitost s tímto národem jí poručila nasazovat dnes a denně svůj vlastní život pro záchranu těch, kteří za nic nemohli, a přesto byli odsouzeni k smrti. 

K židům měla pevné pouto

Když začala druhá světová válka, bylo Ireně Sendlerové devětadvacet let. Mladá žena, i když nepocházela přímo z židovské rodiny, v té době měla mnoho přátel právě mezi těmito lidmi. Její otec byl lékař a poskytoval svoji péči mnoha členům židovské komunity.

Když zemřel, bylo tehdy malé Ireně teprve sedm let, ale byli to právě židé, kteří nabídli její rodině pomoc a zajištění, dokonce jí zaplatili i studia na vysoké škole. Není tedy divu, že se i její další osudy spojily právě s nimi. Její odvaha, s níž se za druhé světové války vrhla do boje za záchranu životů malých nevinných dětí, ale byla neuvěřitelná. 

Začalo to celkem nevinně

Když se po studiích na začátku války dostala jako sociální pracovnice do varšavského ghetta, měla jasno, co musí udělat. Pomoc židům, kteří se den ze dne propadali do hlubší a hlubší beznaděje a Němci jim z jejich svobody a lidské důstojnosti ukrajovali stále víc a víc, byla hlavním cílem, který si dala.

Nejprve šlo o „úpravu“ některých dokumentů tak, aby se nová nařízení dotkla co nejmenší možné skupiny lidí, později ale ani to nestačilo. Když byla kolem ghetta vystavěna zeď a židé zde byli uvězněni, rozhodla se ke kroku, který by udělal jen málokdo jiný. Na falešnou zdravotnickou propustku chodila mezi své přátele a nosila jim jídlo i léky, kterých měli zoufale málo. A to byl teprve začátek… 

Děti bez domova a rodičů

Všímavá mladá žena nemohla přehlédnout děti, o které se v ghettu nikdo nestaral. Rodiče možná zemřeli, možná se ztratili – kdo ví. Irena Sendlerová proto udělala rozhodnutí, o němž věděla, že ji bude pravděpodobně stát život. Pustila se do záchrany dětí, nejprve sirotků, později šla ještě dál. Přesvědčovala rodiče v ghettu, aby jí své děti svěřili, a ona se mohla pokusit zachránit je před jinak jistou smrtí. Nejednou se stalo, že v takto vypjatém okamžiku matka o své dítě začala bojovat, i když předtím s rozervaným srdcem souhlasila. Hrůza, která musela takové chvíle provázet, se jistě nedá popsat a prožít by je nechtěl nikdo. Pro děti to ale byla jediná naděje, jak přežít, a to si uvědomovali i jejich rodiče. 

V rakvích i v odpadcích

Jenomže jak dostat děti z ghetta tak, aby na to nacisté nepřišli? Často byli Irena Sendlerová a její spolupracovníci nuceni své svěřence uspat a uložit do rakví. Jako oběti tyfu, který tehdy v ghettu řádil, je pak ve vozech vyvezli ven. Kdo by kontroloval rakve plné smrtelné choroby?

Jenomže tak nebylo možné odvézt tolik dětí, kolik si odvážná žena předsevzala. A tak přišly na řadu i další nápady. Kromě rakví nikdo neprohlížel auta naložená odpadky. Pod dostatečně silnou vrstvou se tedy také malí odsouzenci k jisté smrti mohli schovat. 

V pytlích přes zeď

O tom, která cesta byla nejšílenější, by bylo možné vést dlouhé diskuse, ale jisté je, že způsob, jakým zachránila život několika batolatům, by jistě patřil na špičku. Zeď kolem ghetta totiž nebyla tak vysoká, aby se přes ni nedalo něco (nebo někdo) přehodit. A tak dítě, které ještě před několika okamžiky chovala v náručí jeho milující a k smrti vyděšená nešťastná matka, zabalili do mnoha vrstev hadrů a dalšího materiálu, uložili do pytle a – hodili. Chtěl by si někdo představovat tu beznaděj, která přiměje lidi k takovým krokům? Ukázalo se, že i tahle metoda funguje, a tak se i touto cestou dostalo na svobodu více dětí. 

Děti byly venku, ale co dál? 

Dostat děti z ghetta byl ale teprve první krok na nebezpečné cestě. O život přitom šlo jak Ireně Sendlerové, tak ale i všem ostatním, kdo takové zachráněnce přijali buď do rodiny, nebo do sirotčince. Přechovávání židů se tehdy trestalo vyvražděním celé rodiny. Přesto se lidé takovému rozhodnutí nebránili. Všechno šlo relativně hladce, i když samozřejmě stále v dennodenním nebezpečí života, ale v říjnu roku 1943 došlo k tomu, k čemu patrně jednou dojít muselo. 

Záchrana před jistou smrtí

Statečná žena byla zatčena a brzy nato odsouzena k smrti. Jejím přátelům se ale podařilo nemožné. Podplatili německé stráže, které jí dovolili uprchnout, a přesto se na nacistickém seznamu její jméno objevilo mezi popravenými. Snad to byla odměna osudu za neuvěřitelné dva a půl tisíce zachráněných dětí, které by jinak nedostaly šanci dočkat se konce války a žít dál svoje životy. Válku tedy přežila, ale jak se jí později odvděčili polští komunisté?

Tyhle strany měly zjevně ve všech okolních státech, kde po určitou dobu vládly, podobné metody. Když byla v roce 1965 oceněna titulem Spravedlivá mezi národy, nedovolili jí vycestovat do Izraele a cenu si převzít. Dokonce byla později pronásledována za svoje politické názory, které se tak docela neshodovaly s oficiální ideologií. 

Konečně přišlo spravedlivé ocenění

Všechno se obrátilo až po pádu komunistů, kdy se obdobně, jako tomu bylo u nás, dostaly na povrch nespravedlnosti napáchané předchozím režimem. A tak byla nakonec tato dáma, která byla již v letech, v roce 2003 vyznamenána dokonce Řádem bílého orla, tedy obdobou našeho Řádu bílého lva, jako nejvyšším možným civilním vyznamenáním v Polsku. Zemřela v roce 2008, tedy v úctyhodných osmadevadesáti letech. Odkaz její statečnosti ale nemůže zapadnout. 

Zdroj: Česká televize, The Holocaust, wikipedie, Jad Vašem

KAM DÁL: Nacistická dozorkyně kopala do těhotných, ale toužila po ženské lásce. Vězeňkyni nabízela společný život.