Dnešní důchodci by si měli vyzkoušet stáří za komunistů. S pláčem by prosili o návrat do „Fialovy bídy“
Mnoho dnešních seniorů nostalgicky vzpomíná na dobu tuhého socialismu. Neuvědomují si, že kdyby byli staří za komunistů, zdaleka by si nemohli vyskakovat jako dnes. Mnoho seniorů se v době před rokem 1989 modlilo, aby mohli zemřít doma. Příšerné domovy důchodců je děsily. Lidé, kteří si dnes nemohou komunistický režim vynachválit, by si tak měli tehdejší „podzim života“ vyzkoušet.
Osamělí lidé živořící ve svých bytech s obavami, aby je někdo neposlal do domova důchodců. Tak vypadal život běžného seniora v době vlády jedné strany. „Dnes mi je 73, jsem v důchodu a ani by mě nenapadlo si stěžovat. Neutrácím za kraviny a je mi dobře,“ říká Kamil z Brna, který si na dobu socialismu velmi živě pamatuje.
Podle jeho slov mají lidé krátkou paměť. „Neustále slyším slova o Fialově bídě, urážky a nadávky na adresu současného premiéra a jeho kabinetu. Také k nim mám řadu výhrad, ale volat po návratu komunistů může jedině blb. Nechal bych tyhle chytráky vyzkoušet si pár měsíců za „totáče“. Brečeli by, chtěli by zpátky.“
Nemocnice zaostalé, nekvalitní
Když bylo Kamilovi třináct let, prošel si smrtí obou prarodičů. Zejména dědeček, který zůstal po ztrátě manželky sám, podle Kamilových slov doslova prosil, aby směl zemřít v bytě. „Děsila ho představa domova důchodců. A měl pravdu. Byly to vesměs domy hrůzy, kam bych neposlal ani psa, natož člověka. A pokud se budeme bavit o nemocnicích, tak to nebylo o mnoho lepší. Sto let za opicemi, jak se dnes říká.“
Staří lidé byli pro komunisty „k ničemu“. Pro budování socialismu se nehodili. O tom mohli kdysi vyprávět zejména lidé narození ještě za Rakouska-Uherska, kteří svůj střední věk prožili za první republiky. Nejhorší bylo, pokud před rokem 1948 například podnikali. Komunisté je obrali o všechno a tito lidé neměli zhola nic, navíc na důchod často vůbec nedosáhli. To byla realita budování socialismu. A třeba hospice se začaly objevovat až po sametové revoluci, pro komunisty byla péče o umírající nemyslitelná.
Dřív by drahé prášky neměli
Pro Kamila nebyly historky o životě v bídě nic neobvyklého. „Slýchával jsem o lidech, kteří neměli nic a nebýt jejich dětí, zemřeli by. Museli makat do padnutí. Tak to prostě bylo. Ano, ani dnešní důchodci nemají mnohdy na rozhazování. Jenže rozdíl je, že mají lékařskou péči, mají alespoň nějaké jistoty. Dřív by prášky, které dnes musí platit, neměli vůbec k dispozici – a třeba by už dávno byli mrtví.“
Sjezd KSČ roku 1949 upozornil na to, že práce v sociálních službách už nebude nikdy potřeba, protože komunisté vyřeší všechny sociální problémy. Nevyřešili samozřejmě vůbec nic. Dosáhli jen toho, že pokud chtěly rodiny pro své blízké důstojné stáří, musely se o ně postarat. Třeba na úkor vlastního rozvoje a dělání si „vaty“ na dobu vlastního pozdního věku.
Kde soudruzi udělali chybu?
Faktem je, že ani dnes není péče o seniory dokonalá a má celou řadu nedostatků. Je to samozřejmě i růstem věku dožití. Ještě v roce 1989 byla naděje dožití ve věku šedesáti let 14,7 roku pro muže a 19,1 roku pro ženy. V roce 2019 byla podle Statistického úřadu naděje dožití ve stejném věku 19,8 roku pro muže a 23,9 roku pro ženy. Rozdíl je tedy jasně patrný. Kde asi soudruzi udělali chybu, že jim lidé umírali mnohem dřív?
Zdroje: redakce, pametnaroda.cz, kurzy.cz, seznamzpravy.cz
KAM DÁL: Za komunistů bylo lépe: Tenhle blábol může dnes říkat snad jen blázen.
