Dovolená za socialismu: Ostnaté dráty, výjezdní doložky. Soudruzi i dnes nostalgicky vzpomínají
Dnes je to věc nepředstavitelná, ale před listopadem 1989 byla cesta za hranice tehdejšího Československa plná složitých překážek. Vycestovat se smělo jen do některých socialistických zemí a o západní Evropě si většina občanů mohla nechat jenom zdát. Co všechno bylo nutné absolvovat, když jste chtěli skončit někde jinde než jen v Polsku pod stanem?
Aby byl československý občan důsledně chráněn před nebezpečím imperialistického světa, stavěl komunistický režim třeba i ostnaté dráty na hranici. Pohraniční hlídky se zbraní v ruce jistily izolovaný socialistický ráj a ten, kdo se chtěl vydat do cizích krajů, musel překonat dlouhou řadu překážek, a přesto stále nemusel mít jistotu, že vycestuje za hranice.
Východní blok
Překvapivě nesnadné bylo cestovat i do zemí, které patřily do spřáteleného východního bloku. Bez velkých komplikací a překážek bylo možné cestovat pouze do východního Německa, Polska, Rumunska, Maďarska a Bulharska, a to až do roku 1981.
Paradoxem doby tak bylo omezené cestování do Sovětského svazu. Velký bratr, který v dobách nejhorších vyslal na pomoc třeba i tanky, uzavíral svoje hranice, aby se lidé nemohli seznámit hlavně s velkou bídou, která vládla na vesnicích. Ta by nečinila dobrou reklamu skvěle fungujícímu socialismu.
Většinou tak bylo umožněno cestovat pouze díky pozvání, eventuálně organizovaně v kolektivu, kde byla jasně stanovená trasa výpravy a termín, během kterého se návštěvníci budou po Sovětském svazu pohybovat.
Cestovní kanceláře?
Omezené možnosti cestování se samozřejmě promítaly i do služeb cestovních kanceláří. Vybrat jste si mohli z možností: Čedok, Sportturist, CKM, Rekrea – a výsledek byl u všech stejný. Pokud jste opravdu toužili vydat se na cestu za hranice, museli jste absolvovat byrokratické peklo, které znamenalo kolečko ponižujícího doprošování se, kde naděje na výjezdní doložku byla na úrovni výhry ve Sportce.
Většina občanů Československa se tak spokojovala s výlety po zdejší krajině. Nejvíce českých turistů využívalo služeb cestovních kanceláří na výjezd do NDR či – po nelehké organizaci – do Sovětského svazu. Luxus socialistického východu našli turisté na Krymu v Soči. K moři se nejčastěji jezdilo do Bulharska či Rumunska. Jako „kvalitní“ náhražka moře postačil často maďarský Balaton.
Jugoslávie byla vysněnou destinací, do které však nebylo vůbec snadné se vydat. Titův socialistický režim, který byl na Sovětském svazu relativně nezávislý, totiž fungoval o něco svobodněji. Bylo tak dobré držet našince zkrátka, aby se na svých dovolených nerozmazlili a nechtěli v budoucnu podobný systém, jaký se podařilo vybudovat v Jugoslávii.
Fronty na Západ
Cestovní kanceláře však nabízely i cesty na Západ. Absolvovat frontu znamenalo přespat ve spacáku v dlouhé frontě přes noc, či použít dobře mířený úplatek. Ani trpělivost a kontakty na správných místech však nezaručily, že s koupeným zájezdem na Západ vyrazíte. Když jste absolvovali první krůček, přišla další překážka. V bance jste museli zažádat o tzv. devizový příslib. Dostat za československou korunu odpovídající valuty totiž také nebylo úplně snadné.
Žádost o devizový příslib jste museli podat svému zaměstnavateli. To v praxi znamenalo, že vaše žádanka prošla vnitřním kolečkem, kde se musel vyjádřit minimálně funkcionář ROH (Revoluční odborové hnutí). Když jste dostali kladné hodnocení, byly vaše dokumenty úplné, ale…
Křiklounů je málo
Na řadu přišla výjezdní doložka. Celé složité kolečko s povolením v zaměstnání se muselo opakovat znovu. Požehnání jste museli získat i od někoho z uličního výboru KSČ a v celé řadě osob stačil jediný hlas, který by se vyjádřil negativně, a veškerá snaha byla zastavena. Tento princip byl bezpečnostní ochranou státu před výjezdem nepohodlných osob, které měly platný pas.
Když už bylo auto naložené směrem na Západ, mohlo se klidně stát, že jste byli na hranicích vráceni domů, protože některý agilní soudruh šťoural ve vašem soukromí. Když bylo doma moc uklizeno nebo se našly prázdné šuplíky, vzniklo podezření, že se dotyčný nehodlá vrátit.
Přesto se dnes někteří lidé neubrání nostalgickému vzpomínání na dobu, kde zítra znamenalo včera. Naštěstí je to jen pár křiklounů. Sice docela hlasitých, ale nemohou nic jiného, než si vyřvat hlasivky, případně napsat pár stupidních příspěvků na sociální sítě.
Zdroje: redakce, vzpomínky pamětnice Aleny Kolářové, kudyznudy.cz, odpovedi.cz
KAM DÁL: Americký zpěvák sloužil komunistům, pak zároveň spolykal prášky, podřezal se a utopil. Inspirace od Putina?
