Drzý, netrpělivý revolucionář se ostře obul do tatíčka Masaryka. Nakonec ho odepsala i rodná strana
Alois Muna představoval v rámci komunistického hnutí vskutku ojedinělý zjev. Horlivý soudruh se nehodlal řídit žádnými zákony, jen těmi revolučními. V Československu chtěl organizovat rudou armádu z dobrovolníků a táhnout na Prahu s cílem dobýt politickou moc. I přes své přesvědčení se však Muna později stal stranickým odpadlíkem, jehož další kroky zamířily do sociální demokracie.
Ve vedení KSČ za první republiky se vystřídalo mnoho funkcionářů s barvitými životními osudy. Jedním z nich byl i Alois Muna, u nějž překvapuje nejen to, že se vyučil dámským krejčím. Muna se už v raném věku zapojil do politických aktivit, na začátku 20. století působil v sociálnědemokratické mládeži v Praze.
Komunistický svéráz
Svérázný komunista si nebral žádné servítky a po svém návratu do Československa vedl ostrou konfrontační rétoriku. O Masarykovi například prohlásil, že je „krvežíznivým starcem“, své politické rivaly označil za zaprodance kapitálu. Muna si jako svou politickou baštu zvolil Kladno, kde nad ním ochrannou ruku držel Antonín Zápotocký. Zde pak přednášel své plamenné projevy, které však nebyly slučitelné s tehdejšími trestními zákony.
V červnu 1919 byl Muna zatčen, protože měl v době, kdy se Československo ocitlo ve válce s Maďarskou republikou rad, připravovat komunistické povstání. Procesu se dostalo poměrně široké pozornosti, nicméně Masaryk, ač jej hlavní obžalovaný předtím nevybíravě urážel, mu udělil milost, aby se z něho nestal mučedník.
S československou rudou armádou chtěl dobýt Prahu
Během dělnické stávky v prosinci 1920 se však Muna znovu aktivně angažoval, chtěl vytvořit imitaci Rudé armády a s ní táhnout na Prahu. Tento „kabaretní pokus“ však zcela selhal. Zapálený komunista byl znovu zatčen a tentokrát uvězněn. Poté, co vyšel z nápravného zařízení, se zapojil do budování nově zformované KSČ a zastával významné funkce.
V roce 1925 zasedl do poslanecké lavice, vliv si udržoval až do roku 1929, kdy bolševická garnitura v čele s Klementem Gottwaldem převzala mocenské otěže v KSČ, a z Muny, věrného soudruha, se stal rychle odpadlík. Nesouhlasil s bolševizací strany tak, jak ji razila gottwaldovská skupina, a proto byl společně s dalšími na jaře 1929 z KSČ vyloučen.
Na opačné straně barikády
Tentokrát Muna stanul na opačné straně barikády, v komunistické opozici. Vyvíjel činnost v nově ustaveném poslaneckém klubu Komunistická strana Československa (leninovci), s gottwaldovským vedením KSČ zpřetrhal vztahy. Leninovci se vymezili proti Gottwaldovi a spol. a hlásali návrat k leninské politice. Na druhé straně bylo jasné, že odštěpenecký útvar nemá šanci zvrátit politický kurz, který byl autoritativně nastolen Gottwaldem a jeho spojenci.
Nespokojený a také značně rozčarovaný Muna se vrátil v roce 1930 do sociální demokracie a nutno říct, že ze svého kdysi až nadměrného revolučního zápalu vystřízlivěl. Stranický odpadlík si nejednou stěžoval, jak byl ke KSČ loajální, odevzdával značnou část poslaneckého platu a jedinou odměnou mu za to bylo opovržení a následné vyloučení ze strany.
Není bez zajímavosti, že nový režim, který se v Československu konstituoval po únoru 1948, Munu nijak zvlášť veřejně nezmiňoval. To se postupně změnilo až později s nástupem nové komunistické generace, která odkaz horlivého straníka začala přece jen více veřejně připomínat.
Zdroj: Zdeněk Kárník: České země v éře první republiky (I.), Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989)
KAM DÁL: Komunisté jako nacisté: Došlo i na pokání bývalého vysokého soudruha.
