Feministka a Stalinova služka Hodinová-Spurná: Nelítostná komunistka vyhrožovala Miladě Horákové, že ji zničí
Pokud bychom mohli někoho v komunistickém hnutí označit za nenávistného a neempatického vůči názorovým protivníkům, padla by volba zcela jistě na Anežku Hodinovou-Spurnou. Ta osobně nesnášela Miladu Horákovou, kterou komunistický režim později popravil v inscenovaném politickém procesu.
Hodinová-Spurná spadá do kategorie komunistických žen, které se zároveň profilovaly jako feministky. Pocházela z velmi chudé rodiny, její otec se živil jako bednář, rodina neměla nikterak na rozdávání. Jednu dobu bydlela dokonce ve vyřazeném vagonu.
Ruská revoluce jako inspirace
Stejně jako na mnoho dalších i na Hodinovou-Spurnou měla klíčový vliv říjnová revoluce v Rusku v roce 1917. Viděla v ní prostředek k tomu, aby se chudé vrstvy sociálně pozvedly na úkor nenáviděných kapitalistů, které považovaly za bezprostřední příčinu jejich postavení.
Život komunistky v demokratickém Československu pro ni ani jiné ženy, které se angažovaly v komunistickém hnutí, nebyl rozhodně snadný. Sama Hodinová-Spurná obětovala pro stranu takřka všechno, revoluce pro ni byla vším, a i když se dvakrát vdala, nakonec obě manželství zůstala bezdětná. Komunistické ženy byly často až asketické, jen aby se mohly naplno věnovat stranické práci, tedy hlavně agitaci, demonstracím a provokacím, které nezřídka končily srážkami s policií.
Vrána k vráně sedla
Výrazná komunistka se angažovala v řadě organizací, například v Mezinárodní rudé pomoci. Byla také viditelnou představitelkou komunální politiky, kde o sobě dávala velmi hlasitě vědět. Hodinová-Spurná se roce 1929, kdy vedení KSČ převzalo křídlo kolem Klementa Gottwalda a dalších, které podpořila, stala poslankyní, mandát obhájila v posledních předválečných volbách v roce 1935. V roce 1938 emigrovala do Velké Británie, kde zasedla v exilové Státní radě československé a stala se předsedkyní Klubu československých žen.
Po válce byla rozhodnutá pokračovat v politické činnosti, přičemž kumulovala mnoho funkcí. Toto „mnohoobročnictví“ zahrnovalo jednak členství v ÚV KSČ a poslanecký mandát, jednak působila v Národní frontě žen a byla také například předsedkyní Ústřední komise žen KSČ.
Horáková jako terč výhrůžek
Poválečný život ji svedl dohromady s národně socialistickou političkou a demokratkou Miladou Horákovou. Obě političky byly vyslány jako zástupkyně československých žen na mezinárodní kongres do Paříže. Jejich vztah, i když musely spolupracovat, byl velmi chladný, až odtažitý. Hodinová-Spurná se dokonce snažila Horákovou přesvědčit, aby vstoupila do KSČ. Spíš než přesvědčování se však jednalo o nevybíravý nátlak prostoupený až neobvyklou útočností. To však později popravená žena odmítla, a i proto se stala terčem výhrůžek Hodinové-Spurné, že bude zničena s ostatními demokratickými politiky, až KSČ převezme veškerou moc ve státě.
Tato chvíle se ostatně už blížila. V únoru 1948 vypukla vládní krize a Hodinová-Spurná byla v procesu uchopení absolutní moci aktivním článkem stranického řetězu. Stala se předsedkyní akčního výboru parlamentu, který si nezákonně přisvojil pravomoc a zavedl zcela nový zasedací pořádek. Akční výbor zastrašoval nekomunistické politiky pod hrozbou jejich perzekuce a chtěl, aby hlasovali pro novou Gottwaldovu vládu.
Nicméně ani po převratu v únoru 1948 si Hodinová-Spurná nemohla být jistá, zda neskončí v soukolí politických procesů, které vycházely ze Stalinovy paranoidní koncepce o zostřování třídního boje. Válku totiž trávila v Londýně, což už samo o sobě bylo pro nové mocipány podezřelou okolností. Nakonec však tomuto tlaku odolala. Zastávala dál stranické a státní funkce, jako místopředsedkyně parlamentu sloužila až do roku 1960. Od roku 1952 až do smrti předsedala Výboru československých žen. Hodinová-Spurná zemřela v roce 1963. Její život byl neodmyslitelně spjat s KSČ, pro niž byla ochotná obětovat všechno.
Zdroj: Biografický slovník vedoucích komunistických funkcionářů, Hana Matysková: komunistky ve 20. letech
KAM DÁL: Žádný člověk, žádný problém. Tak pracoval zakomplexovaný komunista Köhler.
