Hlásil se ke komunismu. Přesto po čtyřicátém osmém vyskočil z okna: Pohnutý osud Konstantina Biebla
Jeho básně patří bezesporu mezi to nejlepší z moderní české poezie. Přesto stál vždy tak trochu mimo pozornost. Může za to jeho tajemná povaha, ale i pohnutý osud. V jedenapadesáti letech se Biebl rozhodl k dobrovolnému odchodu ze života a vyskočil z okna.
Kdyby měli čeští čtenáři vyjmenovat deset nejlepších či nejznámějších českých básníků, jméno Konstantin Biebl by se ve výčtech asi moc často neobjevovalo. Básník, který se narodil v roce 1898 ve Slavětíně, přitom již ve svých padesáti letech platil za klasika, jehož každá nová kniha byla takříkajíc očekávaná. Biebl byl jedním z čelních představitelů takřka jediného skutečně původního českého směru, poetismu. Poetismus, jak ví každý středoškolák, je založen na hravosti a optimismu, směr, jehož cílem bylo přetvořit nejen náhled na poezii a její podobu, ale i všední život.
Směr, který čerpal z exotických motivů, jež byly do té doby v české literatuře zcela nepředstavitelné. Směr, jehož představiteli jsou především Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert, jehož čelním teoretikem je pak Karel Teige. "Hravé" poetistické verše psal však také Konstantin Biebl, autor, z jehož mnoha knih takřka dýchá zádumčivost, ba depresivnost. Nevylučuje se to?
Na Cejlon i na Sumatru
Minimálně v jednom ohledu byl Konstantin Biebl nejryzejší poetista ze všech. A to proto, že jako jediný skutečně navštívil exotické země, o kterých poetisté s takovým nadšením psali. Básník se podíval na Jávu, na Cejlon i na Sumatru a ze svých cestovatelských zážitků následně často čerpal inspiraci pro svou tvorbu.
Biebl byl velmi blízký Vítězslavu Nezvalovi. Poté, co se Nezval odklonil od poetismu a - ovlivněn André Bretonem - začal tvořit v duchu vznikajícího surrealistického směru, označil Biebla za jednoho z dalších zastánců tohoto nového a progresivního uměleckého směru. I zde však byla Bieblova přítomnost minimálně problematická, jelikož není mnoho jeho básní, které by bylo možné označit za surrealistické. Nedá se prohlásit, že by se Biebl vymykal všem škatulkám, ale stěží jej jde napasovat do jedné.
Hon na teoretika
Co vedlo Konstantina Biebla k tomu, aby si v listopadu 1951 vzal život? Na to se pokoušelo odpovědět už několik literárních historiků. Je nicméně zajímavé, že v Bieblově nejbližším okolí byli hned dva lidé, kteří rovněž dobrovolně opustili svět. Sebevraždu spáchal básníkův otec a rovněž otec jeho ženy.
Biebl se hlásil ke komunistickému hnutí, podobně jako Vítězslav Nezval. Začátkem padesátých let však zemřel Karel Teige a v komunisticky orientovaném tisku se rozjel hon na tohoto teoretika. V roce 1951 pak Biebl publikoval novou básnickou sbírku po dvanáctileté odmlce. Jeho poslední kniha, s paradoxním názvem Bez obav, obsahuje verše z let 1940 až 1950. Byť se sbírka nedočkala žádných odsudků, které vzhledem k Bieblově blízkosti ke Karlu Teigemu visely ve vzduchu, její dosah byl omezený. Biebla navíc sužovaly zdravotní obtíže. Básník spáchal 12. listopadu sebevraždu, kterou se dodnes nepodařilo objasnit.
Na Bieblovu smrt reagovala většina soudobých básnických osobností. Samozřejmě Vítězslav Nezval, smrt "Kosti" však zasáhla třeba i Ivana Blatného. Bieblova poezie není sice tím nejznámějším, co se nám z první poloviny dvacátého století dochovalo, zajisté se však řadí k tomu nejzajímavějšímu.
