Husákův spoluvězeň šel do kriminálu, protože měl příliš rád Slovensko. Rodná strana jej zapudila
Slovenský básník, novinář a komunistický funkcionář byl souzen v procesu s takzvanými buržoazními nacionalisty. Dovolil si mít víc rád Slovensko než celý sovětský blok, což bylo v příkrém rozporu s internacionalismem, který komunisté vyznávali. Z dnešního pohledu těžko pochopitelná věc, nicméně v padesátých letech se krutě trestala.
Laco Novomeský již od mládí tíhl k levici, v roce 1925 svou víru stvrdil vstupem do KSČ. Seznámil se také s okruhem dalších komunistických intelektuálů, sdružených okolo časopisu DAV (odtud davisté), který formoval politické a kulturní vědomí na Slovensku, ale měl samozřejmě přesah i do české kotliny. Kromě něho v DAVu působili přední komunističtí činitelé, jako například Vlado Clementis, Andrej Sirácky či Daniel Okáli a mnozí další.
Moc intelektuální časopis
Nicméně později si DAV vysloužil nelichotivou nálepku od jiných vrcholných komunistů, například budoucího ministra zemědělství Julia Ďuriše, který jej označil jako intelektuálský. Paradoxem zůstává, že do DAVu sám přispíval. Za druhé světové války se Novomeský aktivně zapojil do protinacistického odboje a stal se členem V. ilegálního vedení, kde figuroval například Gustáv Husák, pozdější československý prezident.
V březnu 1945 se Novomeský účastnil klíčových jednání o poválečném uspořádání v Moskvě, z nichž vyšel tzv. Košický vládní program, který byl velkým vítězstvím komunistů. Posouval totiž poválečnou republiku výrazně nalevo, což musely zohlednit také nekomunistické strany. V letech 1945–1951 pak Novomeský zastával poslanecký mandát. Nicméně padesátá léta přivodila nejen jeho mocenský pád, a to v souvislosti s buržoazními nacionalisty.
S cejchem buržoazního nacionalisty
Poté, co se rozběhla štvavá kampaň vůči němu, Husákovi a dalším, kteří věrně budovali komunistický režim, přišlo jejich zatčení. Hrozil jim trest smrti, ale vzhledem k tomu, že Husák se k ničemu nepřiznal a kategoricky odmítl podepsat i po trýznivém mučení doznání, pravděpodobně tím zachránil život svým spoluvězňům, mezi kterými byl právě Novomeský. I kvůli Husákově neústupnosti se proces poměrně dlouho vlekl a samotné soudní líčení se konalo až v roce 1954 po Stalinově smrti, kdy už nebyla tak velká poptávka komunistického vedení po hrdelních trestech.
Přesto byly tresty drakonické. Nejvyšší trest dostal Husák (doživotí), Ivan Horváth byl odsouzen k 22letému trestu, Daniel Okáli k 18letému, Ladislav Holdoš k 13letému a Novomeský k 10letému. Koncem roku 1955 však politbyro ÚV KSČ rozhodlo o jeho podmínečném propuštění z vězení, Husák vyšel na svobodu až v rámci amnestie v roce 1960.
V socialismus stále věřil
Novomeský, stranou zapuzený komunista, který stále věřil v myšlenky socialismu, se vrátil na Slovensko v roce 1963. Vyšly mu další básnické sbírky, v šedesátých letech mu byla svěřena funkce předsedy Matice slovenské. Rovněž předsedal redakční radě týdeníku Kultúrny život.
Po roce 1968 a okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy vystoupil proti čistkám v řadách spisovatelů, v roce 1971 složil všechny své funkce a stáhl se do ústraní. Komunistického intelektuála začaly stíhat zdravotní problémy, na něž v roce 1976 zemřel. Zanechal za sebou cenné básnické dílo, které je dnes součástí slovenské literatury.
Zdroj: autor je vystudovaný historik
KAM DÁL: Feministka a Stalinova služka Hodinová-Spurná: Nelítostná komunistka vyhrožovala Miladě Horákové, že ji zničí.
