Jak se Miroslav Krobot ocitl mezi pražskými hipstery a proč ansámbl Dejvického divadla prodává hrnce?

Povídková sbírka Hod mrtvou labutí vyšla před nedávnem, na Velký knižní čtvrtek, tedy v den, kdy nakladatelství publikují tituly, jimž obzvlášť věří, jež mají potenciál prorazit hranici bestselleru (v České republice to znamená deset tisíc prodaných výtisků). Ale nejen to – Velký knižní čtvrtek přináší obvykle i tituly, jež mají dobrou úroveň. Nejen tu čistě textovou, ale i úroveň grafického zpracování, redakčně adekvátně upravené.

Letos vyšel na Velký knižní čtvrtek třeba životopis T. G. Masaryka od Pavla Kosatíka, Klub vrahů od Pavla Renčína, islandská detektivka Krvavá zima či prvotina Eleny Ferrante Tíživá láska. Právě kniha autorky celosvětově populární Geniální přítelkyně má ambici (několikrát) překonat hranici bestselleru a vzhledem k nesporným literárním kvalitám je příkladným reprezentantem Velkého knižního čtvrtku.

Hned dva tituly publikovalo na Velký knižní čtvrtek brněnské nakladatelství Druhé město. Prvním z nich byla čtvrtý díl knih Evžena Bočka o aristokratce, jenž nese název Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka. Druhou je potom Hod mrtvou labutí od Ondřeje Hübla. Nutno podotknout, že tento povídkový soubor je autorův debut.

Mezi takzvané kmenové autory Druhého města patří mnohá výrazná jména současné české prozaické produkce. V Druhém městě dlouhodobě publikuje například Jiří Kratochvil (ten se však se svou poslední knihou uchýlil k jinému brněnskému nakladatelství, k Větrným mlýnům).

V roce 2014 vydal v Druhém městě Magnesií Literou vyznamenaný román Mlýn na mumie Petr Stančík, dva roky poté vyšlo Stančíkovo Andělí vejce a jen dny nás dělí od nejnovějšího románu tohoto spisovatele s názvem Nulorožec. Rovněž Rakvičky, které ve Druhém městě vyšly v první polovině tohoto roku, stojí dozajista za pozornost. Je tedy otázka, zda se mezi výrazné prozaiky z brněnského nakladatelství zařadí díky svému debutu i Ondřej Hübl.

Banality, banality, banality

Hod mrtvou labutí tvoří šest povídek, které se rozsahem pohybují mezi prozaickými miniaturami (úvodní povídka "Heslo") a texty, které balancují na hranici mezi povídkou a novelou. Povídky zaujmou na první pohled hned mnoha aspekty. Například tím, že většinou nabízejí pointu s poměrně ostrými konturami. To je postup, který se u současných českých prozaiků vidí poměrně zřídka, a pokud už ano, většinou povídky sklouzávají k vyústění veskrze banálnímu.

Hübl má navíc tu nesnadnou cestu, že jeho povídky jsou na banalitách vystavěny. Autor se totiž se satirickým ostnem trefuje do množství soudobých fenoménů, jejichž žádoucí vážnost a váženost zkolabovala už před mnoha lety. Těmi jsou pražští hipsteři, facebookové lajkování, sdílení, český jazyk prosycený množstvím "cool" anglismů a mnohé další. Hübl se parodovaným fenoménů přizpůsobuje, nemá prostředí jen dobře odpozorované, ale dovede je i zavádět dále a dále ad absurdum.

Hrnce namísto prken, která znamenají svět

Byť je tedy v centu Hüblových povídek to, co všichni lépe či méně dobře známe, nedá se říct, že bude každý čtenář ochoten přistoupit na tón a ráz textů. Je trochu paradoxní, že k tak výrazně satirizující knize je třeba se takříkajíc pročíst a přistoupit na hru. Pak je však odměna o to sladší – či o to trpčí, podobně jako pivo, které v jedné z povídek vaří zbohatlý synek a které jeho přátelé raději lijou do květináčů. 

Jedna z nejzajímavějších povídek nese název "Divotvorné hrnce" a týká se Dejvického divadla, mimochodem Krobotovy domovské scény. Dejvické divadlo v ní nedostane potřebný grant, tak herci během divadelního turné prodávají hrnce. Úsměvná situace. Úsměvná do té doby, než se z ní pomalu začně stávat realita. Doufejme, že se toho nedočkáme. Třeba i díky Hodu mrtvou labutí.