Jeden politik odjel na zabíjačku, druhý na závody. Čechy to stálo 40 let svobody
Připomínáme si 76. výročí komunistického převratu. K němu vydatně přispěli i neteční demokratičtí politici, kteří místo toho, aby mobilizovali své příznivce a pořádali demonstrace, nastupující totalitě zcela vyklidili pole. Politikové národních socialistů se pak starali spíše o vlastní zábavu než záchranu země před komunisty.
Únor 1948 dovršil komunistickou cestu za mocenským monopolem. Nekomunistické strany neměly reálně prostředky, které by ve vítězném pochodu komunisty zastavily. Mohly však KSČ její cestu minimálně ztížit. Nicméně se o to v podstatě ani nepokusily, pokud tedy nepočítáme dva studentské pochody na Hrad, které měly podpořit prezidenta Edvarda Beneše, aby komunistům neustupoval.
Jde se na zabíjačku
Z tohoto pohledu až nepříjemně překvapí netečnost demokratických politiků, kteří se po podání demise plně spolehli na Beneše a sami si počínali nepochopitelně pasivně, zejména čelní představitelé národně socialistické strany. Jeden z jejích vedoucích politiků si odjel v průběhu únorové krize na lyžařské závody, druhý pak dokonce na zabíjačku. Tyto volnočasové aktivity jim byly v kritickou dobu, kdy komunisté začali svírat zemi totalitními kleštěmi, přednější než boj za zachování demokracie.
I politici strany lidové se příliš nevyznamenali. Místo toho, aby mobilizovali tělocvičnou organizaci Orel, veškeré rozhodování o věcech příštích přenechali prezidentovi, který byl v této době vážně nemocný, takže komunistickému tlaku mohl čelit sám těžko. Nekomunisté se spolehli na taktiku, která se jim osvědčila sice v podmínkách prvorepublikových, nicméně po roce 1945, kdy existovaly lidově-demokratické pořádky a vládli společně s KSČ, už fungovat nemohli.
Demonstrace, které už přišly pozdě
Národní socialisté, nejsilnější nekomunistická strana, sice plánovali svolat protikomunistické demonstrace, ale až na dny 25.–27. února, kdy už vládní krize skončila, a to vítězstvím KSČ na celé čáře. Přenesli vlastní zodpovědnost na člověka, který ze své pozice nemohl fakticky komunisty zastavit, ani je volat k pořádku. I kdyby demise nakonec Beneš nepřijal, na dalším vývoji by to nic nezměnilo, protože KSČ již reálně moc měla a stačila spustit nevídaný kolotoč perzekuce a čistek na všech úrovních pod záminkou likvidace „protilidových živlů“.
Demokratické strany tak vyklidily komunistům prostor a ti jej naopak zcela ovládli a na 41 let převzali do svých rukou absolutní moc. Přední demokratičtí činitelé pak museli před perzekucí za často spartánských podmínek opouštět svou zemi, některým se to nepodařilo a stali se vězni komunistického režimu, jako to platilo například u předsedy lidovců Mons. Jana Šrámka a mnoha dalších.
Na druhé straně je třeba objektivně konstatovat, že pokud by demokraté komunistům skutečně kladli účinný odpor, mohlo to znamenat vypuknutí občanské války se všemi negativními důsledky a také možnou ozbrojenou intervenci ze strany Sovětů na pomoc komunistům. Právě občanské války se Beneš velmi obával, proto také KSČ nakonec ustoupil, byť odolával několik dnů.
Zdroj: Karel Kaplan: Pět kapitol o únoru, Václav Veber: Osudové únorové dny
KAM DÁL: Prezident Zápotocký prošel koncentrákem, setkal se s Leninem a dal milost lidickým vrahům.
