Karel Gott a srpnová okupace: Stává se ze Zlatého slavíka konspirátor?
Karel Gott se nedávno v rozhovoru pro stanici Dvojka Českého rozhlasu rozpovídal o tom, jak to bylo s vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Asi nejznámější český zpěvák současnosti v rozhovoru předestřel svůj pohled na osmašedesátý rok. Který je na hony vzdálen tomu, jak se na okupaci dívá většina z nás.
/KOMENTÁŘ/ O tom, že má Karel Gott z politického hlediska trochu pošramocenou minulost, asi není třeba dlouze polemizovat. Byl jednou z hlavních tváří takzvané anticharty, a tak se klidně mohlo stát, že bude zpěvák po sametové revoluci odsunut na okraj zájmu. Nestalo se tak. Interpret téměř nesmrtelných písní Být stále mlád, Trezor či Zvonky štěstí je zkrátka profesionál, jehož se změna režimu jen tak nedotkne. To je samo o sobě pozoruhodné. Gott dovede svým fanouškům naservírovat to, co si přejí, téměř v každé době. A už více než padesát let.
Karel a Karel
Na tom, že se "věčný" Zlatý slavík mohl těšit neobvyklému zájmu i po listopadu osmdesát devět, má svůj podíl i Václav Havel. Právě budoucí prezident údajně zosnoval slavné vystoupení dvou Karlů – Gotta a Kryla. Ti 4. prosince 1989 zazpívali českou státní hymnu před zcela zaplněným Václavským náměstím. Traduje se, že Kryl tohoto vystoupení později velmi litoval. Gott oproti tomu nadále sbíral množství tuzemských cen, aniž by mu někdy někdo připomínal jeho působení v Antichartě.
Nemělo by smysl zpěváka očerňovat za to, že vystupoval v této kampani namířené proti Chartě 77. Zde asi nejvíce platí, že ten, kdo situaci nezažil, nemůže vědět, jaké to bylo. Gott stál podobně jako mnozí další umělci před nezáviděníhodným rozhodnutím – buď podepsat, nebo se stáhnout do ústraní.
Po sametové revoluci se někteří umělci, jež jsou označováni jako prorežimní, dočkali poměrně tvrdého odsouzení. A na jejich tvorbu se začalo zahlížet. Gott mezi ně rozhodně nepatří. Své fanoušky si drží a jeho opakovaná vítězství ve Zlatém slavíku jsou důkazem toho, že jich není málo. Na tom, že tolik lidí Gottovi fandí – či má v oblibě jeho hudbu – rozhodně není nic špatného. Nehledě na jeho minulost. Od té doby se Gott politicky nijak výrazně neangažoval, a tak jej bylo možné vnímat skutečně především jako hudebníka.
Zapomenout, či nezapomenout?
Asi před dvěma týdny však Karel Gott poskytl rozhovor Dvojce Českého rozhlasu. A v tom se mimo jiné rozhovořil o tom, že okupace v osmašedesátém roce nebyla záležitost pouze jedné velmoci (tou je myšlen Sovětský svaz). Té totiž podle Gotta výrazně pomohla i druhá velmoc (Spojené státy). Gott nepřinesl žádné důkazy, pouze dost chatrný příběh o tom, jak velvyslanec druhé velmoci odjel 21. srpna na lov, aby mohla první velmoc konat. Ke konci své odpovědi si Gott posteskl, že byli po revoluci oslavováni navrátivší se emigranti, nikoli on.
"Někdo odešel a […] v devětaosmdesátém se vrátil domů a byl oslavován, že byl jako venku. Tak já jsem čekal větší oslavu tím, že jsem tady zůstal," říká Gott v rozhovoru. Těžko říct, jak si tato slova vyložit. Především proto, že asi není český zpěvák, který by se těšil tak dlouhodobé přízni. Gott by udělal nejlépe, kdyby se k minulosti vracel co možná nejméně. Pokud se bude takto vyjadřovat, někomu to může zavánět neúctou. Neúctou k těm, kteří emigrovali a většinou se museli v zahraničí dost složitě protloukat.
Gott tvrdí, že je třeba si skutečnost, že okupace byla záležitostí dvou velmocí, neustále připomínat. Pro jeho dobro by bylo lépe, kdyby se na tento rozhovor naopak rychle zapomnělo.