Korfský incident jako varování Mussoliniho agresivní politiky: Z výsledku radost rozhodně neměl

Italský fašista a někdejší socialista Benito Mussolini se ve své rozpínavosti orientoval hlavně na Středomoří, Balkán, ale chtěl mnohem více, než bylo Itálii dáno po první světové válce. Zájem měl nejen o Jižní Tyroly a Terst, ale také přístavní chorvatské město Rijeku, celou Dalmácii, řecké ostrovy a rovněž nemalé podíly v koloniích.

Řecký ostrov v hledáčku

Územní nároky představovaly jedno z důležitých ideologických východisek italského fašismu, jak se konstituoval v první polovině dvacátých let. Nutno však dodat, že Mussolini přecenil politické a hlavně vojenské možnosti Itálie. To mu na druhou stranu nijak nebránilo v tom, aby rozpoutal italsko-řeckou krizi v takzvaném korfském incidentu, který se odehrál v roce 1923. Jednalo se v podstatě o první pokus o agresivní zahraniční expanzi fašistického státu. 

Události předcházel pohraniční konflikt. Z příkazu konference vyslanců pracovala v terénu řecko-albánského pomezí mezinárodní komise, která měla za cíl stanovit pevnou hraniční linii mezi oběma zeměmi. Dne 27. srpna 1923 byli komisaři v blízkosti řecké Janiny napadeni několika útočníky, zřejmě makedonského původu. Nicméně o život přišel také italský generál Enrico Tellini a další jeho lidé. Mussolini zuřil a obvinil z činu Řecko. 

Ostré Mussoliniho ultimátum 

Do Athén pak adresoval ostře formulované ultimátum. Mezi italskými podmínkami bylo například vyšetření celého incidentu, bezvýhradný souhlas s kontrolní účastí italského vojenského přidělence, trest smrti pro všechny pachatele a náhrada škody ve výši 50 milionů lir. Takové podmínky však byly pro Řecko zcela neakceptovatelné. Situace se tak začala dramaticky přiostřovat. Mussolini dal příkaz k přímé vojenské akci. Italská flotila admirála Solariho ostřelovala ostrov Korfu, který následně obsadila. 

Mussolini měl jasný plán – Itálie neopustí ostrov dříve, než Athény splní veškeré jeho ultimativní požadavky. Obsazení ostrova mu navíc strategicky vyhovovalo, protože poloha Korfu měla zajistit kontrolu Jaderského moře. Řecko si ovšem nechtělo nechat tuto svévolnou italskou akci líbit. Ministr zahraničí Nikolaos Politis se obrátil se stížností na Itálii do Ženevy, kdy poukázal na porušení statutu Společnosti národů, předchůdce dnešní OSN. Italský diktátor byl sebevědomý a domníval se, že získá britskou podporu. 

Z poraženého vítězem

Nicméně v tom se zásadně zmýlil, protože Británie nehodlala akceptovat jakoukoliv změnu v rozložení námořních sil na Jadranu, a tak britský delegát nepodpořil Itálii, ale právě Řecko. K tomu se posléze připojila i Francie. Mussolini se dostával na půdě Společnosti národů do stále větší izolace, když se za Řecko postavily i další státy. Změnil proto taktiku a prohlásil, že obsazení Korfu ve skutečnosti nebylo válečnou akcí, ale pouze vnitřní záležitost Itálie, a proto Společnost národů nemůže věc kompetentně řešit. 

Nakonec byl výsledek korfského incidentu kompromisní. Itálie se sice zavázala vyklidit ostrov, poslední voják opustil Korfu 27. září 1923, avšak okupantům byla přiřknuta náhrada ve výši 50 milionů lir. I když Mussolini nedosáhl svého původního cíle, tedy trvalé okupace ostrova, fakticky se ocitl v pozici vítěze, kterému byla zaplacena náhrada škody, naopak Řím nemusel platit nic. Itálie se pak soustředila na další zahraniční expanze, které však měly dalekosáhlejší důsledky a už se časově potkávaly s druhou světovou válkou. 

Zdroj: Britannica, history.com, Vladimír Nálevka: Světová politika ve 20. století 

KAM DÁL: Diktátor, který se postavil diktátorovi: Řecký generál Metaxas vzdoroval běsnícímu Mussolinimu.