Krysí stezky podporoval i Vatikán: Nacisté jimi po válce prchali z Německa

Válka přinesla tolik smrti a neštěstí, že se z jejích následků svět vzpamatovával ještě celá desetiletí. A ti, kteří se na takovém bezpráví podíleli? Po válce se nacisté snažili zachránit třeba útěkem po takzvaných krysích stezkách… 

Krysí stezky po druhé světové válce

Co byly krysí stezky? Po skončení druhé světové války se nacisté, jimž hrozil za jejich válečné zločiny tvrdý postih, všemožně snažili dostat do bezpečí, které tušili hlavně v zemích Latinské Ameriky, tedy například v Chile, Argentině, Brazílii a dalších státech. Jako bezpečnější než střed Evropy tehdy ale vnímali také samotné velké Spojené státy americké, a dokonce i poměrně blízké Švýcarsko. A právě k cestám do zmiňovaných zemí sloužil „dopravní systém“ známý pod označením krysí stezky. Využilo ho pravděpodobně až na deset tisíc nacistů prchajících před spravedlností. 

Útěk před spravedlností

Váleční zločinci měli tehdy v podstatě dvě možnosti, kudy se vydat za novým životem. Jedna ze dvou nejvyužívanějších cest vedla přes Francovo Španělsko a ta druhá přes Mussoliniho Itálii. S organizací útěků nacistů před vidinou lavice obžalovaných během norimberských procesů přitom na obou stezkách pomáhali sympatizanti této ideologie. Víc než zarážející jsou ale s největší pravděpodobností pravdivé úvahy o tom, že jižní cesta přes Řím probíhala nejen s vědomím, ale také s aktivní pomocí Vatikánu, respektive katolických duchovních. 

Pomáhaly i kláštery

Právě tato italská cesta, kterou váleční zločinci začínali v Tyrolsku, vedla přes kláštery, v nichž získávali dočasný azyl a také podporu, ať už šlo o komunitu Řádu německých rytířů se sídlem v Meranu, kapucíny v Brixenu nebo bolzanské františkány. Tudy doputovali až do Říma, kde měli možnost získat nové doklady a nabrat sílu i kontakty na další cestu, většinou za oceán. I když se často hovořilo o důkladně a dopodrobna propracovaných linkách, podle zjištění historiků nešlo o nijak centrálně organizované transfery. Spíše se jednalo o jednotlivá místa, kde byli tamní obyvatelé ochotni pomoci a prchající nacisté se tak pohybovali od jednoho takového centra k druhému bez valné organizace. 

Přítel Juan Perón

Krysí stezka, ať již jedna nebo druhá, mnohé z nacistů dovedla do Argentiny, kde je Perónův režim ochotně přijímal a poskytoval jim ochranu. Nebyl velký problém získat právě tady novou identitu, průkazy i život. Proč? Podíváme-li se na původ velké části Argentinců, najdeme mezi jejich předky nejen Němce, ale také Španěly nebo Italy.

Z tohoto pohledu je tedy celkem logické, ačkoliv neomluvitelné, na kterou stranu se tato země za druhé světové války klonila (i když oficiálně zůstala po většinu doby válečného konfliktu neutrální), ačkoliv to samozřejmě nemůžeme považovat za správné. Ostatně sám prezident Perón měl víc než blízko k Mussoliniho režimu, když ve třicátých letech sloužil jako důstojník právě v jeho armádě. 

Nejznámější ze známých

Jedním z nejznámějších nacistických zločinců, kteří se touto cestou dostali právě do Argentiny a později i do dalších zemí, byl „anděl smrti“ Josef Mengele. Ten se po jižní krysí stezce vydal v roce 1949, a i když netušil, jak jeho úprk před spravedlivým soudem a trestem dopadne, na rozdíl od svých obětí žil ještě dalších třicet let, než zemřel v roce 1979 v Brazílii. Snad vinou křeče nebo infarktu, to se dnes již patrně nedozvíme, se Mengele tehdy utopil při odpočinku v přímořském letovisku Bertioga.

Podobně, jako se to podařilo Mengelemu, pomohly krysí stezky k desítkám pravděpodobně poměrně klidných let života i tisícům dalších nacistů, kteří unikli trestu za hrůzy, které se s jejich požehnáním, za jejich pomoci a z jejich rozhodnutí, dotkly milionů lidí na celém světě… 

Zdroj: DV, en.wikipedia, youtube

KAM DÁL: Neuvěřitelný příběh amerického letce Alana Mageeho: Přežil volný pád z letadla a zachránili ho nacisté.