Ku-klux-klan funguje dodnes, byť se změnil k nepoznání. Z jeho historie bychom se měli poučit

O tom, že v českém literárním prostředí pozvolna bují nový fenomén v podobě reportážní literatury, už jsme psali vícekrát (například zde). I se slovenským nakladatelstvím Absynt, které se s takto žánrově orientovanými knihami etablovalo na českém trhu, už jsme naše čtenáře seznámili (čtěte zde). Jenomže o reportážní literatuře v podstatě nelze psát přespříliš. Každá další kniha přináší nové strhující příběhy a odhalení, každá další kniha čtenáři ukazuje svět, o jakém dosud vůbec nevěděl nebo o jakém věděl, ale pouze okrajově. Největším přínosem jsou však takové reportážní knihy, které čtenáře přesvědčí, že pohled na věc, jaký patrně zastával, se dávno míjí s realitou. Právě takovým případem je kniha Ku-klux-klan: Tady bydlí láska od polské reportérky a spisovatelky Katarzyny Surmiak-Domańské.

Ta se v roce 2013 vydala do městečka Harrison, aby se zúčastnila setkání členů Ku-klux-klanu. Aby mohla svědčit o tom, že organizace Ku-klux-klan, již má většina z nás zaškatulkovanou jako militantní seskupení neúprosně lynčující americké obyvatele černé pleti na přelomu 19. a 20. století, pořád ještě funguje. Aby mohla napsat o tom, jak funguje – a především o tom, proč.

Ku-klux-klan a Bůh

'Harrison – město vyvolené Pánem Bohem.' 'Harrison – splněný sen poutníků z Mayflower.' 'Harrison – téměř 100 procent bílých obyvatel. A kéž to tak zůstane.' – takové a další slogany čte polská spisovatelka, když do Harrisonu přijíždí. Ve městě ležícím ve státě Arkansas, jež čítá přes třináct tisíc obyvatel, se skutečně počet Afroameričanů či imigrantů blíží nule. Především proto, že se zde pravidelně konají sjezdy novodobého Ku-klux-klanu.

Ten je však na hony vzdálen tlupě krvežíznivých mužů prohánějících se na koních americkými městy a vraždících na potkání. Dnešní Ku-klux-klan se prezentuje jako seskupení bigotních lidí, kterým leží na srdci blaho dětí, a proto nechtějí tolerovat "agresivní kriminálníky", za jaké pokládají obyvatele černé pleti a další přistěhovalce. Jak v mnoha rozhovorech autorce knihy opakují, Harrison je díky takovému přístupu městem, kde se všichni cítí bezpečně, kde lidé nechávají auta a domy odemčené, jelikož se nemusejí ničeho obávat.

Hlavním problémem soudobého Ku-klux-klanu je však fakt, že hranice mezi tolerancí, víry v Boha a v lepší budoucnost je to jen krůček k populismu, ke xenofobii, k potlačovanému násilí. A tak se Katarzyna Surmiak-Domańska často dostane do situace, kdy racionálně argumentujícího člověka, s nímž vedla rozhovor, vidí jen o pár chvil později na internetu, kterak ony racionální argumenty o kousek posune a přetaví v hesla jako "Nepřítel našeho nepřítele je naším přítelem! Každý, kdo je schopen navést letadlo do budovy, aby zabil Židy, je podle mě dobrý. Chtěl bych, aby naši lidé měli alespoň z poloviny takové koule!"

Ku-klux-klan a smích

Do reportáže o svém pobytu v Harrisonu autorka pečlivě vkládá pasáže popisující historii Ku-klux-klanu. Až varovně působí s přihlédnutím k soudobé situaci vyprávění o tom, že za vlnou popularity, jaké se organizace svého času těšila, stál v jiné podobě onen dnes tak často skloňovaný pojem – hyperkorektnost.

Kniha však není pouze líčením drastických lynčů a interview s členy Klanu, jakých se polské reportérce podařilo nashromáždit během pobytu celou řádku. Knize rozhodně nechybí humor. Když například autorka popisuje, jak jde nakoupit do amerického obchodního domu a mezi obrovskými baleními všemožných polotovarů objeví několik avokád, které si pak prodavačka nevěřícně prohlíží a ptá se, jak se tyhle věcí jmenují a zda se u nich skutečně prodávají, nelze se nezasmát.

Závěrem lze konstatovat, že jakkoliv je Ku-klux-klan mnohými považován za dávnou přežitý fenomén, pro jiné je pořád životním posláním. Okolnosti jeho fungování – ať už historického, nebo současného – by pak měly sloužit jako varování. Varování před násilím, ale i před hyperkorektností, kterou většinou následuje vlna populistických hlasatelů, kteří nebývají oslyšeni.