Legendární Jakešův proslov jako výstup nechtěného baviče. Aneb když se národ rozesmál k revoluci
Schopnost se zesměšnit před celým národem nemá jen tak někdo. Nesmrtelný Miloš Jakeš však v této kategorii nechtěných bavičů přispěl poctivou porcí „zábavy”. Jeho projev z Červeného Hrádku 17. července v roce 1989 jen předznamenal bezzubost tehdejšího vedení komunistické strany. Pád byl tak nevyhnutelný, ale Jakeš o něm ještě evidentně nic netušil.
Z dnešního pohledu se jedná o zcela absurdní divadlo. Generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa se na stranickém shromáždění v Červeném Hrádku pustil do opravdu upřímné veřejné zpovědi. Dlouhé a místy až nepochopitelné tlachání jednoho z komunistických zločinců dnes působí jako neškodný žert, ale o to drsnější je fakt, že lidé jako on rozhodovali o osudu celého národa.
Bolestivá legrace
Nejmocnější vazal v zemi není ani opilý, ani přepracovaný. Naopak se pouští do analýzy socialismu se střízlivým a upřímným zanícením. Žádný předem napsaný projev, ale čistá improvizace, kterou mu mohou závidět i ti nejschopnější Stand-Up komici.
Video, které má dnes na youtube téměř půl milionů zhlédnutí, je jen důkazem toho, jak komunistický režim čekal neodvratný pád, který ho v tom samém roce potkal během listopadové revoluce.
Někteří tento projev vnímali jako důvod pousmání již v roce 1989, ale stejně tak se mnozí s touto řečnickou parádou ztotožnili. Nejdůležitější poselství, které projev Miloše Jakeše společnosti přinesl, byla zpráva o tom, že z komunistického režimu už nejde jenom strach, ale začíná být k smíchu.
Kdo ví, ale možná tento legendární „komický“ výstup pomohl lidem dodat kuráž a statečnost v následujících měsících sametové revoluce.
Jedna hláška za druhou
Slavný Jakešův projev byl přesně příkladem toho, když nevíte, jestli plakat smutkem, nevěřícně zírat s otevřenými ústy či se smát, že vás bolí bránice. Ani jeden z těchto dojmů nemá nic společného s respektem a není se co divit.
Chvílemi slova nejvyššího ústavního činitele v zemi připomínají dadaistickou báseň. Postupně z toho však vyzrál až umělecký epos, který je hodný literárního rozboru. Ovšem spíše než státnickou rétoriku zde uslyšíme lidovou improvizaci..
„To není jednoduchý proces, ta přestavba. To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná.”
„Mluvil jsem včera tady s jednou soudružkou, pracuje tady v drůbežárně, mají tam problém s bojlery.”
Samozřejmě politik musí umět reflektovat svoje kroky a umět si říct pravdu do očí.
„Soudruzi, ano, ten udělal tu chybu, ten udělal.., každej z nás udělal nějakou chybu. Ale vždycky, čí je to vláda, když kladu otázku? Je to komunistická vláda. Komunistická. Byla, je a bude, ve své podstatě, a nezáleží na tom, kdo prostě stojí tam, nebo onde. Když ta vláda bude pracovat špatně, tak to odnáší ta komunistická strana a nejde to na nikoho svést.”
Milí čtenáři, pokud se cítíte zmatení, vůbec se vám nedivíme. To však není všechno. Pravděpodobně nejproslulejší část proslovu se dotýká i hvězd československé pop music.
„Mohli bychom ty lidi, bych řekl, tak blíž ukázat, co jsou to zač, jací jsou. No nechceme to dělat v takovém rozsahu. Vždyť ty umělci, kteří to podepsali, žádnej z nás nebere takový platy, prostě jako berou voni. Dostávám jednou ročně výpis, seznam těch umělců, kteří dostávali nad 100 tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další! Ne 600, milion, dva miliony berou! Jandové a jiní, každý rok.”
Miloš Jakeš tak těmito slovy podtrhl nemohoucnost tehdejšího režimu, který se blížil ke konci. Polsko mělo v té době po svobodných volbách, v Maďarsku se bořily hranice a Praha byla plná východních Němců, kteří utíkali na západ skrze místní ambasádu.
Byť byl režim ve své persekuci stále nekompromisní a cenzura fungovala beze změny, tak právě zoufalý proslov Miloše Jakeše předznamenal, že i v socialistickém Československu pomalu tají ledy.
