Komunistická ideologie zdůrazňovala, že to byly kapitalistické režimy, které nechaly střílet svévolně do dělníků, což se týkalo i Československa v době hospodářské krize. Poukazovala například na to, že v roce 1931 zemřelo ve Frývaldově při protestním pochodu rukama četníků osm lidí. Plzeňská revolta v roce 1953 už v době mocenského monopolu KSČ ukázala, jak si komunisté skutečně vážili dělníků, kteří demonstrovali proti důsledkům měnové reformy. Povstání bylo potlačeno, zraněno při něm podle různých odhadů bylo asi 200–250 lidí. Antonín Zápotocký pak licoměrně prohlásil, že se jednalo o dělníky, kteří už přešli na druhou stranu barikády, a tudíž je nutno na ně pohlížet už jako na nepřátelské elementy. 

Legenda o dělníkovi

Nicméně dlouho udržovaná „legenda“ o tom, že kapitalisté nechávají záměrně střílet do dělníků, vzala za své také v Sovětském svazu. Na rozdíl od plzeňských událostí se však protest dělníků proměnil v krvavou lázeň. Město Novočerkassk se nachází severovýchodně od průmyslového města Rostov na Donu. V továrně na elektrické lokomotivy to již v delší době vřelo a dělníci začali čím dál hlasitěji projevovat svou nespokojenost, jejich životní úroveň totiž pozvolna klesala. 

Do toho přišlo oznámení z nejvyšších sovětských míst, které dál přililo olej do ohně. Došlo totiž ke zdražení ceny másla a masa a na druhou stranu se snižovaly už tak nízké dělnické mzdy. Pracovníci továrny chtěli svolat protestní stávku, protože s nařízením ostře nesouhlasili. Nahromaděná nespokojenost pak vyvrcholila 1. června 1962.

Pohár přetekl

Ten den zahájili dělníci stávku. Veřejně kritizovali vedení Komunistické strany Sovětského svazu, kritice neušel ani první tajemník Nikita S. Chruščov. Několik stovek dělníků, k nimž se rychle přidávali další nespokojení, mu vyčítali, že jejich závod je dlouhodobě podfinancován a že mzdy neodpovídají odvedené práci. Jenže sovětské vedení na kritiku nereagovalo. Předáci továrny naopak nakázali dělníkům, aby se vrátili ke strojům a stávku okamžitě ukončili. Jenže ti výzvu razantně odmítli a místo toho stupňovali svůj tlak.

V poledne vyrostl protestní dav na zhruba 5 000 lidí a zablokoval místní železnici. Na vyhrocenou situaci už museli komunisté reagovat. Místní komunisté v čele s Alexandrem Basovem se dostavili do továrny a vyzvali stávkující, aby akci neprodleně ukončili, jinak že ponesou následky. Nicméně na to reagovali dělníci tak, že po místních představitelích moci začali házet různé předměty včetně kamenů. 

Střelba do vlastních

Komunisté se tedy rozhodli potlačit protest silovými prostředky. Druhého června do závodu najely tanky. Mezitím se ke stávce začaly přidávat i další závody. Dav se rozhodl táhnout do centra města, aby demonstroval před budovou místní buňky komunistické strany. Nespokojení dělníci byli ve varu, do budovy vtrhli a napadali zdejší komunisty.

Na místo byla povolána policie, ozbrojené složky a vojáci, aby protest zlikvidovali. Vznikla nepřehledná mela, kdy se je dělníci snažili odzbrojit. Vojáci však spustili palbu do neozbrojených dělníků. Výsledkem krvavého výjevu bylo 26 mrtvých a skoro stovka zraněných. 

Masakr Sověti dlouho tutlali

V dalších dnech pak bylo zatčeno přes 200 účastníků akce, sedm z nich bylo exemplárně popraveno. Sovětský režim dělal vše pro to, aby se o události mlčelo, protože mohla inspirovat mnoho dalších továren, v nichž vládly mizerné podmínky. Masakr se dařilo tutlat až do konce osmdesátých let, kdy začaly prosakovat zvěsti o tom, co se ve městě v roce 1962 vlastně stalo. Lidé si uvědomovali, že režim, který se zaštiťoval až do svého konce vládou dělníků, je sám v určitých případech fyzicky likvidoval a dále perzekvoval. S pádem Sovětského svazu se následně otevřely dříve zablokované informační kanály a událost vešla v oficiální známost. 

Zdroj: autor je vystudovaný historik

KAM DÁL: Když jde diktátorovi z Moskvy o život: Evakuační plán a pryč do Samary.