Místo, odkud odjelo tisíce Židů na smrt. Z památníku je hotel a staveniště
V Praze nenajdeme mnoho podobě tragických míst, na kterých jsou stopy tisíců mrtvých. Holešovické shromaždiště Židů za druhé světové války však všechny tyto prvky splňuje. O to víc je smutné, že musíte být opravdu pozorní, abyste si všimli pietního reliéfu, který na tuto historickou událost upozorňuje.
Druhá světová válka skončila a život běžel dál. Československo načalo svou novou socialistickou kapitolu, která neměla v plánu oplakávat minulost. Za lepšími zítřky plné rovnosti se šlo totalitními prostředky a některé základní věci, jako je pieta mrtvých, se nehodila, když zrovna nešlo o padlého neznámého sovětského vojína.
Není tak vlastně vůbec žádným překvapením, jak jedno z nejtragičtějších míst naší historie právě vypadá. Hotel s podivným názvem Mama Shelter, který spíše proslul jako Parkhotel, totiž stojí v místech, kde skoro 50 tisíc Židů čekalo na transport do koncentračního tábora. Tento fakt připomíná jeden reliéf Hedy Hoškové. Víc nic. Je v pořádku opomíjet minulost?
Oslavovaný hotel
Hned vedle Veletržního paláce stojí ikonická stavba šedesátých let. Dnes Mama Shelter, ale v minulosti Parkhotel je totiž jednou z nejlepších ukázek tehdejší architektury. Jeho velmi lukrativní poloha u parku Stromovka a propracovaná funkční architektura ho zaslouženě řadí mezi zdařilá díla doby minulé.
Bezpochyby na tento dům může být město pyšné, nelze však opomenout velké ALE. Kontext historie celému areálu dodává trošku ponurejší tón. Byť někteří si myslí, že reliéf umělkyně Hedy Hoškové postačí, k pietě a osvětě má místo ještě hodně daleko.
Není nutné tragické oblasti dějin konzervovat, aby se zastavily v čase, ale tady nešlo o jednoho padlého neznámého vojína, ale o tisíce nevinných obětí. Jejichž životy právě v místech, kde dnes stojí hotel a bude stát nákupní centrum, mířily ke konci. Prošlo zde totiž neuvěřitelných 44 688 Židů. To nelze vyřešit jedním reliéfem.
Zbytečná pozornost
Vykopané latríny, koryto na dvoře, které sloužilo na mytí, bývalé veletržní stánky sloužily jako obydlí. Improvizovaný tábor v Praze sloužil jako shromaždiště pro pražské Židy. Když nacisté v roce 1942 vyzvali Židy, aby se dostavili na shromaždiště ve Veletržní ulici, ještě nikdo netušil, co je vlastně čeká.
Jedna vzpomínka pamětnice Anny Hyndrákové mluví za vše. „Bylo to hrozné proti domovu, ale krásné proti pozdějšímu způsobu života v Terezíně nebo dokonce v Osvětimi.” O hrůzách, které zde museli zažívat, nelze pochybovat, ale budoucnost měla ukázat ještě brutálnější podmínky, včetně masového vraždění.
Když se dnes vydáte na procházku s dětmi, se psem či o samotě do nedaleké Stromovky a minete tento areál, kterému dominuje hotel, mnoho z procházejících si ani neuvědomuje, kde se nachází a jaká je paměť tohoto místa.
Již zmíněný reliéf tomu rozhodně nepomůže. Je tedy nutné lpět na minulosti a ochraňovat místa tak tragicky spojená s českými dějinami?
Místo gesta bagry
Ze shromaždiště následně Židé putovali na nedaleké nádraží Bubny. Místo, které podléhá tomu nejhoršímu z pražských omylů, čeká lepší budoucnost. Nevzhledné reklamy, parkoviště a v podstatě zapomenuté území nádraží postupně oživá v rámci odkazu, který se snaží mnoho iniciativ vzbudit. S tím souvisí i jedna z nejkrásnějších sochařských realizací v Praze od Aleše Veselého.
Jeho koleje mířící k nebi s názvem Brána nenávratna dávají jasně najevo neklid poetickou a nápaditou formou. Přesně to holešovické shromaždiště postrádá. Místo toho se území rozšiřuje o nákupní centrum a po minulosti tu dnes neštěkne ani pes. Lidé netuší, kde se nachází, a tak se zde mohou bez skrupulí odehrávat aqua festival, pitky cizinců v hotelu.
Už v Osvětimi se mění podobně tragická místa v povrchní turistickou destinaci, ale minimálně je všem jasné, co se v těchto místech stalo. Shromaždiště v Holešovicích to občanům naznačuje velmi nenápadně a spíše se vývoj celé oblasti mění bez jakéhokoli vztahu k minulosti.
