Muž, který zplodil dvě stě dětí: Šílený příběh z Nizozemska klade otázky týkající se lékařské etiky

Kamil Bałuk teprve nedávno oslavil třicáté narozeniny, přesto se řadí mezi nejvýraznější mladé polské reportéry. A že je konkurence vysoká, o tom nás už nějaký ten rok přesvědčuje slovenské nakladatelství Absynt, které na české knižní pulty přináší reportážní literaturu. Tedy žánr, který je na vzestupu jako málokterý jiný. A právě v Polsku je jeho hlavní baštou.

Kniha nazvaná Všechny Louisovy děti, již do češtiny převedla Michala Benešová, vyšla v polském originále v roce 2017 a jednalo se o knižní debut Kamila Bałuka. Na prvních stranách této knihy čteme: "Není snadné uhodnout, proč mám všechny tyto snímky před sebou a proč jsem je vyskládal jeden vedle druhého. Nejsou patrné žádné podrobnosti ani nic, co by spojovala holčičku s hůlkou, červenou lavičku, tylové baletní šaty a psa Bowieho nebo dřevěné příčky postýlky. Desítky drobností, ale nic společného. Možná jen jedna věc, ačkoli může jít o pouhou shodu náhod. Určitě tomu tak náhoda chtěla, prostě se tak stalo – na žádné z fotografií není vidět otec."

Z tohoto citátu můžeme vyčíst nejen téma, o kterém Všechny Louisovy děti pojednávají, také (snad nezáměrné) vyjádření autorovy tvůrčí metody. Ale popořadě. Postavy příběhu, na něž se Kamil Bałuk nejvíce zaměřil a kterým poskytl nejvíce prostoru, mají možná společné mnohé, jedna věc je však zásadní. Nemají otce a jejich matkám se říkalo "matky BOM" – ve zkratce to znamená, že si pořídily děti, aniž by měly partnera. Ty, které zachycuje kniha, využily služeb barendrechtské kliniky doktora Kaarbata, na niž dostávaly koncem minulého století po celém Nizozemsku ty nejlepší reference.

Rozhýbat příběh

Umělé oplodnění s sebou samozřejmě nesu řadu (etických) problémů a otázek. Jedna z nich rozpohybuje mašinérii příběhu, který v knize Všechny Louisovy děti sledujeme. Děti vzešlé z umělého oplodnění nemohou poznat otce, dárcovství je anonymní a známých je jen několik základních údajů (v tomto případě výška, věk, vzdělání, záliby a také vzhled). "Charakteristiky mého otce jsou extrovertní povaha, tmavé vlasy a metr osmdesát výšky. Jestli se na nás díváš a vidíš, že jsme ti podobní, napiš nám prosím." Takto mluví v jednom televizním pořadu Maaike, která se nehodlá smířit s tím, že bude žít bez otce.

Záhy dostává odpověď: "‚Ahoj, i já jsem se narodil z darovaného spermatu, je mi šestnáct a právě jsem poznal svého biologického otce. Můj otec-dárce je mnohem míň sympatický než můj druhý otec. I tak je ale fajn vědět, že jsem ho našel.‘" Díky televiznímu pořadu sice Maaike s bratrem Matthijsem nenajdou otce, ale alespoň poloviční sestru. A pak další a další. Až nakonec dojde i na otce.

Ukáže se, že Louis, jehož jméno stojí v názvu knihy a jenž je otcem sledovaných dětí, vůbec dárcem být neměl. Trpí totiž Aspergerovým syndromem a i kvůli němu v něm vzklíčila touha, jak stojí na obálce knihy, "[m]ít hodně dětí. Nejvíc ze všech. Být lepší než jiní muži". Poloviček, jak si Louisovy děti začnou říkat, se nakonec sejde přes šedesát. Podle Louise jich však může být až dvě stě.

Nonsens

Kamil Bałuk ve své debutové knize nestaví pouze na atraktivním a šíleném příběhu (pokud by se nejednalo o reportážní román, asi by byl podobný námět smeten ze stolu jako naprostý nonsens). Mezi řádky – a někdy explicitně – také klade otázky, s nimiž se musí vypořádávat nejen titulní Louisovy děti. Co znamená rodina a jak lze, případně bylo lze, napínat lékařskou etiku? Těžko se po dočtení knihy dočkáme jednoznačné odpovědi, ale to by snad nikdo ani nečekal.

Kniha je vystavena již takřka klasickým postupem polské reportážní školy. Rozvrstvené vyprávěcí linie se čím dál více proplétají a drobnosti, které se zdály být nahodilé, do sebe nakonec promyšleně zapadnou. Autor dovede vysledovat právě tu jednu maličkost, která vše spojí a kterou nalézáme v citátu v úvodu tohoto článku. Snad jen těch přepisů televizních pořadů mohlo být méně – už jen proto, že si je mnozí čtenáři možná podvědomě spojí s pořady á la Pošta pro tebe. A to si Bałukova kniha nezaslouží.