Nabarvené ptáče jako první vlaštovka: Jak se Čechům daří v zahraničí?

Úspěch Nabarveného ptáčete je o to cennější, že v posledních letech jsme neregistrovali zrovna mnoho kulturních událostí, které by vzbudily ohlas i v zahraničí. Tuto skutečnost ilustruje Bianca Bellová, spisovatelka, která se svým Jezerem před dvěma lety nadchla čtenáře i mnohé kritiky a podle očekávání získala nejvyšší vyznamenání v cenách Magnesia Litera. Jezero se záhy začalo překládat do mnoha cizích jazyků (práva jsou prodána do téměř dvou desítek zemí) a z Bianky Bellové se stala jedna z nejvyhledávanějších českých autorek. Nejen zde, ale i za hranicemi.

Jak vzdorovat hitmakerům?

Její dystopicky laděná novela je nominována na další a další ceny, vedle Magnesie Litery získala i Cenu EU. Zdálo by se, že autorka dosáhla nejvyšších met, jakých dosáhnout mohla. Zde se však ukazuje, jak jsou možnosti českých literátů omezené, pokud při nich nestojí opravdu pořádný kus štěstí. Bianca Bellová v rozhovoru pro Rádio Wave popisuje, jaká jsou její zahraniční čtení ve srovnání s globálními literárními hvězdami:

"Na festivalech je x zahraničních autorů, kteří mají velké čtení, kde sedí pět set diváků […], zatímco na vaše čtení zabloudí nějaký zoufalec, kterému vás přijde líto, koupí si jednu knížku a nechá si ji podepsat."

Co se týče literatury, samozřejmě je problém především v jazyce. Dominantní anglojazyčný trh nemá potřebu sytit se překladovými tituly. A pokud už nějaký titul přeložený je, jedná se většinou o autory jako Michel Houellebecq či Haruki Murakami, jejchž nové knihy si dávno zvykl vyhlížet celý svět.

Samozřejmě se nabízí možnost psát anglicky. A zdá se, že někteří z nejmladších literátů a literátek (dosud píšících především žánrovou prózu) se po této cestě rozhodli vydat. Stejně jako například kapela Lake Malawi (dříve Charlie Straight). Parta kolem Alberta Černého (jenž mimochodem vystudoval tlumočnictví) často navštěvuje Velkou Británii a pomohla jim i účast v posledním ročníku Eurovize.

Zpátky k literatuře

Pokud bychom se vrátili k literatuře, tím českým autorem, který se v posledních desetiletích (ne-li celkově) zapsal do povědomí zahraničních čtenářů nejvíce, je bezesporu Milan Kundera. Samozřejmě můžeme diskutovat o tom, nakolik Milan Kundera je český spisovatel a nakolik už je spisovatel francouzský. Skutečnost je nicméně taková, že nejúspěšnější jsou ty Kunderovy romány, které autor napsal ještě před rokem 1995, kdy vydal svou první francouzsky psanou knihu.

Romány jako Žert, Nesmrtelnost či Nesnesitelná lehkost bytí napsal Kundera ještě česky a jsou to spíš ony, díky kterým se jméno českého autora, jenž letos oslavil devadesáté narozeniny, pravidelně objevuje mezi kandidáty na zisk Nobelovy ceny za literaturu.

Dalším, kdo se nesmazatelně zapsal do povědomí kulturních fanoušků po celém světě, je režisér Miloš Forman. I zde je však na místě položit si otázku, jakých úspěchů by dosáhl, kdyby neodešel do Spojených států, kde následně natočil svá nejslavnější díla – Vlasy, Přelet nad kukaččím hnízdem či Amadeus.

Bylo by přízemní poměřovat význam umění tím, jak je dílo a jeho autor či autorka slavné. Ostatně třeba Karel Hynek Mácha je v zahraničí opomíjen, to však jeho Máj nijak nesnižuje. Je jen trochu smutné připustit si, o kolik to mají umělci z menších zemí těžké. Nicméně jména jako Antonín Dvořák či Milan Kundera nepřestávají rezonovat, tudíž je na čem stavět. A třeba Marhoulovu první (nabarvenou) vlaštovku budou brzy následovat další.