Nabarvené ptáče vyhání diváky z kin. V minulosti však filmy vyvolaly větší pozdvižení
Konečně český film, o kterém se vzrušeně diskutuje i v zahraničí, chtělo by se říct při pohledu na reakce, jež vyvolává Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula. Jedním z (mnoha) témat, díky nimž film tak široce rezonuje, je vysoká míra násilí. Pro někoho dokonce neúnosně vysoká.
Adaptaci slavného románu polského spisovatele Jerziho Kosińského vydupal Václav Marhoul ze země a o Nabarveném ptáčeti, které režisér plánoval a na kterém následně pracoval více než deset let, lze hovořit jako o jeho opusu magnum. Snímek se představil na festivalu v Benátkách, a přestože se nakonec mezi vítězné filmy v hlavní kategorii neprobojoval, rozhodně se nedá říct, že by nezaujal.
Ačkoliv rozhodně ne všechny ohlasy byly pozitivní. O Nabarveném ptáčeti Václava Marhoula jsme si mohli třeba přečíst, že je to pornografie násilí či že vyhánělo diváky ze sálů. A to nejen v Benátkách. I hodnocení českých filmových kritiků je zatím rozporuplné. Mnozí přitom nevyčítají Nabarvenému ptáčeti míru zobrazeného násilí. Hovoří se spíš o tom, že z prvotního šoku vzejde vzhledem k neuměřenosti postupem času otupění. Což není zrovna lákavé pro diváka, který má v kinosále vydržet téměř tři hodiny.
Plivu na tvůj hrob, a to dost přepjatě
Nabarvené ptáče samozřejmě není prvním filmem, který vzbudil mírou explicitního násilí pozdvižení. V roce 1978 například vyvolal podobné reakce – odsudky i hromadné odchody diváků ze sálu – film Plivu na tvůj hrob. Snímek režiséra Meira Zarchiho se stal díky tomu kultovním, o čemž svědčí skutečnost, že se před devíti lety dočkal remaku, na nějž dokonce navázal druhý díl o tři roky později.
Snímek Plivu na tvůj hrob spadá do kategorie exploatačních filmů, tedy těch snímků, které stavějí na vyzdvihování násilí, sexuálních scén a jiných senzačních, provokujících či kontroverzních prvků. Protagonistkou filmu z roku 1978 je mladá spisovatelka, která je cestou na chatu, kde chce pracovat na knize, znásilněna. Následně bere dívka spravedlnost do svých rukou a jak vypadá její pomsta, to je asi všem jasné.
Režisér Meir Zarchi údajně natočil tento film v reakci na vlastní zkušenost. Znásilněnou ženu odvezl na policejní stanici a naštvala jej neprofesionalita a laxnost policistů. Ve svém snímku tak záměrně vybudoval divácky nelibou atmosféru, která byla založena třeba na přepjatých hereckých projevech.
Mezi kanibaly s kamerou
I příběh hororu Kanibalové z roku 1980, za nímž stojí italský režisér Ruggero Deodato, je postaven na skutečných událostech. Ačkoliv zde se staly přímo námětem pro samotný film. Čtyři mladí reportéři odjedou mezi domorodce žijící v jihoamerických pralesích, aby o lidech, kteří dosud nepřišli do styku se západní civilizací, natočili dokumentární film. Bohužel se stanou nejen svědky, ale i účastníky brutálních kanibalistických obřadů.
Film Kanibalové byl zakázán ve více než padesáti zemích světa. Vzhledem k zvolenému žánru, jejž později proslavil třeba hororový snímek Záhada Blair Witch, byl dokonce režisér Kanibalů zatčen a musel dokázat, že žádný z herců, kteří se ve filmu objevili, nepřišel k újmě na zdraví.
Nakonec do Srbska
Skutečnost, že s vývojem kinematografie souvisely i skandály, protože některý ze snímků otevřel témata a postupy, které byly předtím uzavřené, je evidentní. Ostatně vražda či sexuální styk na stříbrném plátně musely jednou přijít poprvé. Jsou však filmy, které mírou násilí šokují i v posledních dekádách.
Jedním z nich je třeba snímek srbského režiséra Srdjana Spasojeviče z roku 2010, který nese název Srbský film. Příběh o vysloužilém pornoherci se stal jedním z nejkontroverznějších filmů nového milénia. Podle zastánců Srbského filmu stvořil režisér působivý obraz, takřka alegorii, soudobého Srbska, kde zvrácený pornoprůmysl jen kvetl, podle odpůrců se jedná o samoúčelné, přebujelé záběry znásilňování a násilí.
Ať tak nebo tak, jisté je, že oproti podobným počinům je Nabarvené ptáče pořád ještě vcelku klidný snímek, u nějž může zarazit spíše rozsáhlá stopáž než mrtvé zvíře na samém začátku.
