Násilí a antidepresiva: Jak vypadaly Spojené státy americké v devadesátých letech
Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech zmítaly světem lehké i těžší drogy, v současnosti je větší zájem o jiný druh prášků. Podobně návykových a podle mnohých i podobně škodlivých. Těmito prášky jsou antidepresiva. O tom a o mnohém dalším vypovídají Krátké rozhovory s odpornými muži.
Společnost se proměňuje, to není žádná objevná informace. V souvislosti se změnami společnosti se mění i kultura. Podívejme se třeba na rappovou hudbu. Dříve jí dominovali takzvaní alfa-samci, svalnatí a řetězy vyzdobení drsňáci, kteří se (minimálně ve svých textech) nebáli jít pro ránu daleko.
Dnes? Největší vzor většiny současných mladých rapperů už není Eminem, 50 Cent neb Dr. Dre, ale Kurt Cobain. Jeho deprese, sebevražda, to je to, po čem mladí prahnou. Nedávno vystoupil v Praze mladý americký hudebník vystupující pod pseudonymem Lil Xan – Xan, v jeho uměleckém jméně je zkratkou pro Xanax. Tento přerod však zdaleka nepřišel zčistajasna. A svědčí o tom jeden z nejvýznamnějších amerických spisovatelů druhé půle dvacátého století.
Nekonečný žert
David Foster Wallace se narodil v roce 1962 a zemřel v roce 2008. Spáchal sebevraždu a kromě toho trpěl značnou část života těžkými depresemi. Napsal tři romány. Poslední zůstal nedokončený, byl však publikován, a dokonce nominován na Pulitzerovu cenu. Nejznámější z nich je dozajista The Infinite Jest (do češtiny se obvykle převádí jako Nekonečný žert). Tento velmi rozsáhlý román vyšel v roce 1996 a dnes je považován za jedno ze stěžejních děl postmoderní americké prózy. Dlouhou dobu však zůstal nepřeložený.
A to nejen vzhledem k jeho rozsahu. Styl, kterým Wallace píše, se totiž jen velmi složitě převádí do jiných jazyků. Používá množství popkulturních narážek, ale i odborných termínů. Do toho Wallace přeskakuje mezi snad všemi stylistickými rovinami, které si lze představit. Ale nejen to. Složitostí, s nimiž se musejí Wallaceovi překladatelé vypořádat, je mnoho. Své o tom patrně ví i Martin Pokorný. Ten totiž do češtiny převedl jednu z Wallaceových povídkových sbírek. A Krátké rozhovory s odpornými muži, jak zní název tohoto titulu, vydalo v loňském roce nakladatelské studio Rubato.
Hyperkorektnosti navzdory
Ta zcela jednoznačně na první pohled zaujme svým formálním rozptylem. Najdeme zde povídky, jejichž text se postupně přesune do zdánlivě nekončícího poznámkového aparátu. Najdeme zde rozhovory, ale rozhovory ne zrovna obvyklé. Červenou nití knihy jsou totiž ony krátké rozhovory s odpornými muži, které slibuje název. Jsou však spíše monology (odporných) mužů, jelikož prostor, který v rozhovorech zabírá tázající, se zde smrskne do pouhého "O", po němž již následuje odpověď. Jak zněla otázka, to si musejí čtenáři domyslet.
Neméně zajímavé jsou Krátké rozhovory s odpornými muži tematicky. Zvlášť v dnešní hyperkorektní době. Wallaceovy postavy totiž odhalují to, co člověk možná kdesi uvnitř cítí, ale co by rozhodně nevyřkl na hlas. Objeví se zde třeba otec, který nenávidí svého syna, a především množství sexuálních deviantů a násilníků (nejen těch sexuálních).
A pod tím vším probublává řeka antidepresiv, jimž protagonisté povídek propadli nebo evidentně brzy propadnou. Není tak docela od věci přirovnat Davida Fostera Wallace k literárnímu Kurtu Cobainovi. A není tak docela od věci označit první překlad jeho díla do češtiny za jednu z určujících literárních událostí loňského roku.
