Nejšílenější císaři, které byste rozhodně za vládce nechtěli

Caligula (37–41 n. l.)

Možná jste se s tímto jménem již setkali. Caligulovo skutečné jméno znělo Gaius Caesar Augustus Germanicus. Někdy se mu přezdívalo „Botička“. Nastoupil hned po smrti císaře Tiberia, který byl shodou okolností jeho bratrancem z druhého kolene a dalším megalomanem. Ačkoli Římané zprvu Caligulu vnímali jako velkorysou a svěží tvář, záhy si uvědomili, že není o nic lepší než Tiberius.

Caligula zavraždil každého, kdo s ním nesouhlasil, byť to byla sebevětší prkotina. Aby se zbavil svých nepřátel, používal strategii svého bratrance v podobě procesů s vlastizrádci. Dopouštěl se také nekonvenčního sexuálního chování, které jeho poddané rozčilovalo. Je například podezřelý, že se oddával incestu se svou sestrou Julií Drusillou.

Jednou z nejzábavnějších historek, které se o Botičkovi tradují, jak by nás rádi přesvědčili historici Suetonius a Dio, je, že svého koně Incitata učinil senátorem. Tato pověst však zůstává předmětem sporů. Jiní historici se domnívají, že tím pouze vyhrožoval, ale nikdy to neprovedl. Byl to prostě jen úskok, který měl urazit a ponížit senát – chtěl tím zkrátka říct, že jejich práci by zvládl i kůň.

Caligula byl v roce 41 n. l. zavražděn pretoriánskou gardou a pravděpodobně svého koně senátorem nikdy neučinil. Ale svoje ovoce to přineslo. Po Incitatovi zůstala alespoň mramorová stáj a popularita, kterou mohl tehdejším Caligulovým senátorům směle konkurovat.

Nero (54–68 n. l.)

Císař Nero patřil v Římě k nejnenáviděnějším. Podle svědectví historiků, jako jsou Suetonius, Tacitus a Cassius, měl Nero údajně problém důvěřovat většině svých blízkých. Nechal zabít svou první manželku a později ukopal k smrti i svou druhou ženu.

Ale tím pikantnosti zdaleka nekončí. Také se totiž oženil s mladým chlapcem, který vypadal jako jeho druhá zesnulá žena, vykastroval ho a přiměl ho, aby se oblékal jako žena. Nero dokonce nařídil zabít svou matku rukou věrného bývalého otroka.

Nebyl to však člověk, který by se oddával jen práci a nebavil se. Nero rád sázel. Nebyl v tom ale sám. I další císaři jako Claudius a Augustus měli ke kostkám blízko. Jediný Nero byl však dost velký blázen na to, aby vsadil 400 000 sesterciů na jediný hod (což v tehdejším Římě stačilo na to, aby si člověk koupil status střední třídy). Dnešní online kasina by se mu určitě zamlouvala. Římská říše se totiž stala inspirací pro mnoho moderních výherních automatů.

Císař také rád hrál na lyru a zpíval, čemuž se pravděpodobně věnoval, když Řím pod jeho vládou v roce 64 n. l. zachvátil požár. Ostatně, na nově vytvořeném prostranství rychle vybudoval svou palácovou zahradu Domus Aurea, kvůli které občané platili vysoké daně. Nejvíc to ale odnášeli křesťané, kteří byli popravováni. Proslýchá se, že ti nebožáci byli namazáni olejem, zapáleni a v noci sloužili v Domus Aurea jako „osvětlení“.

Domicián (81–96 n. l.)

Domicián, o němž se zmiňuje i Bible, byl posledním vládcem dynastie Flaviovců a tyranským císařem. Jeho otec Vespasián byl generál, který povstal z chaosu, jenž následoval po Neronově pádu. Došlo pod ním k určitému obnovení stability, což byl nejspíš důvod, proč Římané Domiciána vůbec přijali.

Přesto Domicián po otci, co se týče vlastností, nic nezdědil. Vyznačoval se hlubokou podezřívavostí, která zažehla krvavou vládu plnou poprav. Nechal popravit každého, kdo byl podezřelý ze spiknutí proti jeho osobě, včetně dvou svých bratranců, 12 bývalých konzulů a hlavní vestálské panny, kterou nechal pohřbít zaživa.

Podle historika Caesaria, který Domiciánův příběh sepsal o 300 let později, byla jeho vláda poznamenána nástupem rozsáhlého pronásledování Židů a křesťanů. A jeho konec byl dle očekávání krvavý. Domiciána totiž nečekaně probodl palácový sluha, ačkoli podle historiků to jeho manželka Domitia očekávala.

Commodus (180–192 n. l.)

Commodus byl synem Marka Aurelia, ale jako vůdce zdaleka nedosahoval velikosti svého otce. Tento líný megaloman miloval víno, sexuální eskapády, rozhazování a gladiátorské sporty. Někdy se jich sám účastnil a utkával se se zločinci a otroky. Pro potěchu rád zabíjel zvířata v římském amfiteátru.

Commodus se měl údajně také prohlásit za živého boha a nutil své poddané, aby ho uctívali. Zašel dokonce tak daleko, že nahradil sochy svou podobiznou a pojmenoval po sobě několik měsíců v roce.

Jeho utrácení nakonec přivedlo římskou státní pokladnu k bankrotu. Napadlo ho, že by ji mohl doplnit popravováním bohatých občanů a konfiskací jejich majetku. Ale stejně jako u jiných tyranů proti němu lidé začali kout pikle a v důsledku toho ztráceli hlavu (doslova). Mezi tyto nešťastníky patřila i jeho sestra Lucilla.

Nakonec ho dostala pretoriánská garda a jeho dvorní komoří, kteří najali člověka, který ho uškrtil v lázni. A to je konec Commodova zvráceného příběhu, který lze jen stěží obsáhnout v několika odstavcích.

Heliogabalus (218-222 n. l.)

Podle některých byl Heliogabalus nejpodivnějším z římských císařů. Do Říma přišel ze Sýrie a k moci se dostal, když mu bylo asi 14 let. Přinesl si s sebou syrského boha Heliogabala, po kterém také získal svou přezdívku. 

Svého syrského boha si natolik oblíbil, že mu každé ráno přinášel zvířecí oběti a nechal jím nahradit tradičního římského boha Jupitera. Traduje se také, že v zájmu svého boha mučil a obětoval děti.

Stejně jako ostatní císaři z našeho seznamu měl i Heliogabalus sexuální sklony. Během své čtyřleté vlády si vzal pět manželek, včetně jedné vestálky a mužského otroka. Údajně se sám také prodával v hostincích a holdoval podvodům. Platil agentům, aby s ním spali, a ostatním prostituujícím lidem se chlubil, že nosí víc peněz.

Heliogabalus všemožně hledal lékaře, který by ho vykastroval a dal mu ženské orgány. Sám si vytrhával ochlupení a oblékal se jako žena. Dokonce požádal svého milence, atleta Zotika, aby ho neoslovoval „můj pane“, protože se cítí být ženou. Měl smůlu, protože tehdy si ještě nemohl nechat přeoperovat pohlaví.

Závěrem

Zdá se, že římští císaři z tohoto seznamu milovali pití, krev a bohy, stejně jako ženy a muže. Většina z těchto zpráv se však dostala na veřejnost až několik století poté, co císaři dávno nebyli u moci. S jistotou tedy lze říci jen tolik, že na „každém šprochu, pravdy trochu“.