Největší námořní bitva u Jutska: Dva vítězové a velké ztráty na obou stranách
Zatímco zákopová válka nebo obléhání města je obvykle bojem na dlouhou dobu, námořní bitva se většinou odehraje během několika dnů a hned je znám výsledek. Tak tomu bylo i u největší námořní bitvy první světové války, která proběhla u Jutského poloostrova v Severním moři na přelomu května a června v roce 1916. Setkaly se zde flotily Spojeného království a Německého císařství, přičem se jednalo o obrovské střetnutí dvou set padesáti válečných plavidel s šestnácti stovkami děl na palubách. Jaký byl výsledek této mohutné bitvy?
Boje Velké války probíhaly nejen na pevnině, ale válčící státy přenesly svůj boj také na moře. Na počátku války bylo britské válečné námořnictvo největší světovou námořní silou, v jehož vedení od roku 1911 stál první lord admirál, tedy ministr námořnictva, jímž nebyl nikdo jiný než Winston Churchill. Na paty britskému námořnictvu úspěšně šlapalo německé Hochseeflotte, čehož si byli Britové vědomi. Němci disponovali hlavně velkým počtem ponorek, s nimiž operovali.
Neomezená ponorková válka
Oblast Severního moře mezi Lamanšským průlivem a Shetletskými ostrovy byla celá zaminovaná, na čemž se podíleli jak Britové, tak i Němci. Několikrát na počátku první světové války se obě válčící strany střetly a potopily si vzájemně pár bitevních plavidel. To jim však nestačilo, protože s postupující brutalitou válečného běsnění se pustily i do ničení obchodních lodí. Německé ponorky v rámci neomezené ponorkové války potápěly každou loď, jež plula do britských přístavů. Měly v úmyslu zamezit USA v podpoře Velké Británie. Byly v tomto ohledu celkem úspěšné, protože do roku 1915 se jim podařilo zničit na 640 britských a neutrálních plavidel, což stálo místo ministra námořnictví Winstona Churchilla.
Kde je nepřítel?
Německé Hochseeflotte si jako svoji vojenskou strategii vybralo zničení co největšího počtu britských válečných plavidel, čímž by došlo k oslabení síly britské Grand Fleet. Měli v úmyslu na moře vylákat část hlavní britské flotily a zcela ji potopit. Postupně se tak schylovalo k námořní bitvě u Jutska. Britové se však o manévrech německých křižníků v Severním moři dozvěděli a poslali tam část své Grand Fleet. Kvůli mlze a tmě, která právě v noci z 31. května na 1. června 1916 v této oblasti panovala, ani jedna strana dlouho nevěděla, že je nepřítel tak blízko.
Jak to všechno dopadlo?
Na německé straně stál v čele velení admirál Franze von Hipper, Brity vedl viceadmirál David Beatty. Celkem se bitvy u Jutska účastnilo na 250 těžkých plavidel a výsledek střetu námořních sil byl nerozhodný. Své vítězství si totiž nárokovaly obě zúčastněné strany, přestože ani jedna nedosáhla toho, co chtěla. Britové ztratili 14 lodí, mezi nimi i křižníky Indefatigable, Invincible a Queen Mary, a na sedm tisíc námořníků. Němci přišli o 11 lodí a dva a půl tisíce mužů. Podle počtu ztrát byla na tom britská Grand Fleet hůře než německé Hochseeflotte, avšak Němcům se nepodařilo otřást jejím výsostným postavením. Svého taktického vítězství s menším množstvím ztrát Němci využili hlavně v propagandě.
