Největší porážka české historie, která mohla skončit úplně jinak. Bílá hora jako národní trauma
Na kdyby se nehraje, ale přece jenom se podobná spekulace u nejhorší porážky českého národa nabízí. 8. listopadu roku 1620 se totiž odehrálo příliš mnoho hloupých chyb, které počáteční výhodu proměnily ve fiasko. Skoro 400 let vzdálená porážka ovlivnila osud českých stavů na dlouhých 300 let. Záda se lámala, hlavy padaly a všechno mohlo přitom být úplně jinak.
Vše na počátku nenasvědčovalo tomu, že první velká bitva třicetileté války dopadne drtivou porážkou. České stavovské povstání se během jednoho dne stalo minulostí. Paradoxem však je, že ani vítězná císařská strana neočekávala v této bitvě vítězství.
Byť když se vojska obou stan postavila proti sobě, měla císařská strana o 5 tisíc mužů víc. Českým stavům však nahrávalo velmi dobré strategické postavení. Na papíře vyhraná bitva, v realitě šílené fiasko, které mělo pro národ mnohem negativnější dopad než třeba taková Mnichovská dohoda. Jak je možné, že se situace vyvinula zcela proti všem předpokladům?
Bezstarostnost nevítězí
Možná právě fakt, že byla bitva předem vnímána z české strany jako vítězná, ovlivnil morálku vojska a přístup jejich velitelů. Když se však bavíme o vojsku, je nutné připomenout, že zde je z mnoha důvodu zakopaný pes neúspěchu. Stavovští vojáci byli demoralizovaní tím, že jim nebyl vyplacen žold. Najatí vojáci nebojovali za vyšší nacionální princip, takže jejich ochota umírat měla své meze.
To se projevilo hlavně ve chvíli, kdy se katolická strana rozhodla zaútočit na české levé křídlo. První pokus byl ještě odražen, ale napodruhé bylo vlastně o bitvě rozhodnuto. Mnoho jednotek se dalo na útěk. Skvělá obranná pozice byla v troskách a vojska českých stavů se začala bortit jako domeček z karet.
Překvapivé vítězství je možné odůvodnit také tím, že velitelé si noc před bitvou užívali bezstarostně v pražských putykách. Někteří se vinou opilosti ani nedostavili na Bílou horu. Na bojišti tak chyběli někteří velitelé. Když se k tomu připojí fakt, že někteří žoldnéři nebyli ani zaplacení a pokud, tak velmi mizerně. Není se čemu divit, že bitva dopadla překvapivě a pro českou stranu tragicky. Král Fridrich Falcký, jak známo, druhý den velmi rychle opustil Prahu.
Co kdyby?
A teď ta nesmyslná, ale neodolatelně vtíravá otázka: Co kdyby? Stavovské povstání bylo od podstaty velmi nestálé. Jak z finančních, tak strategických důvodů. Průběh bitvy jak kdyby vypovídal o stabilitě nového státního systému. Ten by i přes vyhranou bitvu na Bílé hoře dlouho nevydržel.
Porážka na Bílé hoře byla v podstatě nevyhnutelná. Na koních totiž neseděli vojáci srovnatelní s husity, kteří pravidelně poráželi zahraniční vojska. Z etnického hlediska zde bylo jenom pár Čechů, a tak se spíš jednalo z českého pohledu hlavně o porážku politickou.
Ani údajně stateční Moravané bojující u letohrádku Hvězda nebyli doopravdy moravského původu. V pohledu na bitvu na Bílé hoře se vlastně žádné kdyby ani nenabízí. Nebo jak by se mohly české dějiny vyvíjet, kdyby tato bitva dopadla vítězně?
