Německá Kobyla Braunsteiner: Před dozorkyní s hřeby v botách nebylo v koncentračním táboře úniku
Zapomeňme na ženu jako symbol mateřské lásky, pochopení a péče o druhé. Války pokřivují vše, co známe a o co bychom se mohli v životě opírat. A tak se také z Hermine Braunsteiner stala bestie, které nemohli přijít vězni v koncentračních táborech Ravensbrück a Majdanek na jméno. Tedy vlastně mohli: říkali jí jednoduše Kobyla.
Ve chvíli, kdy Evropou zněly první výstřely druhé světové války, nebylo Hermine Braunsteiner ještě ani dvacet let. Pohledná dívka v té době toužila být zdravotní sestrou a pomáhat ostatním. Pak ale přišel velký zlom a z dospívající ženy, která se chtěla vydat na cestu služby lidem, se stala zrůda, pravý opak své původní představy. Co ji k tomu dovedlo?
Z chudoby do ještě větší bídy
Původem Rakušanka se Hermine Braunsteiner jako dítě z chudých poměrů dostala do služby v anglické rodině. Na svá vysněná studia a pozdější kariéru zdravotní sestry neměla zatím dost peněz, a tak se musela snažit vydělávat si alespoň pomocí v domácnosti. Jejím zaměstnavatelem byl Američan žijící v Anglii. Jakmile se ale přiblížila válka, vrátila se na kontinent, avšak nikoliv do rodné Vídně, ale do Berlína, kde přijala špatně placenou práci v továrně na letadla. Peníze sotva stačily na nájem, a tak ji na popud majitele pronajatého bytu napadla „lepší“ varianta obživy. Přihlásila se na výcvik jako dozorkyně v koncentračním táboře.
Z chápající dívky bezcitnou bestií
Hned v prvních dnech se Braunsteiner dostala do jedněch z nejkrutějších rukou, jaké se v těchto děsivých podmínkách daly najít. K výuce ji dostala Marie Mandel, proslulá později svojí neutuchající touhou po násilí na vězněných ženách i dětech. Pod jejím vedením se i z nově příchozí dozorkyně stala nenávistná a bezcitná postava, které nebylo žádné neštěstí dost velké na to, aby si z něj dělala velkou hlavu. Spolu s Marií Mandel působila až do roku 1942 v Ravensbrücku, ale pak se ukázalo, že dvě tak výrazné a sadistické ženy vedle sebe delší dobu být nemohou. Byla proto podle webu Německého muzea historie převelena do Majdanku.
Povýšila a přitvrdila v krutosti
Teprve v jejím novém působišti, kde povýšila na zástupkyni hlavní dozorkyně, se naplno rozvinula její krutost. Podle svědků, kterým se podařilo válečné hrůzy přežít, nebylo její chování k sebemenšímu pochopení. Vězeňkyně se třásly před jejím hněvem, častokrát se stalo, že záchvaty vzteku, které mladou, ale v podmínkách koncentračního tábora bohužel velmi mocnou ženu postihovaly, nepřežily náhodné ženy, které se jí dostaly pod ruku, lépe řečeno pod botu. Právě tímto násilím, kdy na milost a nemilost vydaným nešťastnicím s oblibou šlapala na tělo i hlavu okovanou botou, byla proslulá. Také si tím vysloužila přezdívku „dupající kobyla“, jak se dočteme i na webu, popisujícím oficiálně hrůzy Majdanku.
Neobměkčil ji ani dětský pláč
Hermine Braunsteiner se ale při ukájení svých sadistických choutek neomezovala jen na dospělé vězeňkyně, o štěstí mohly mluvit také děti, které přežily její řádění. Bez sebemenších výčitek děti třídila do transportů, ty menší doslova házela na nákladní automobily, jež je odvážely do míst, kde jejich nešťastné dny na světě končily. Jak se dívka, která toužila stát se zdravotní sestrou, mohla proměnit v takovou zrůdu?
Sluncem zalitá Kanada
Válka skončila a vypadalo to, že Hermine Braunsteiner unikne osudu mnoha dalších válečných zločinců. Za své zločiny si odseděla tři roky, později se provdala do Spojených států amerických, odkud se jako zcela neznámá žena se svým mužem přesunula do Kanady. Nikoho by ani nenapadlo, že ta milá, sympatická a ochotná žena v minulosti působila lidem tolik utrpení. V roce 1973 ale přišlo velké překvapení, které Hermine Braunsteiner, tehdy již Ryan, určitě nečekala.
Soud po desítkách letech a doživotí
Na základě svědectví několika přeživších ji vyhledal lovec válečných zločinců Simon Wiesenthal a roztočil se kolotoč, na který nebyla připravena. Zbavení amerického občanství, vydání německým úřadům, soud a nakonec přece jen doživotní trest. Za co? Nešlo o nic menšího než o vraždu osmdesáti lidí, navádění k vraždě v dalších sto dvou prokázaných případech a také spolupráci na vraždě v tisících případech. Spravedlnost se o rozsudek postarala až v roce 1981 a její trest nakonec trval patnáct let, než byla ze zdravotních důvodů propuštěna. Zemřela o tři roky později, v roce 1999 rok před osmdesátkou. Její oběti se ale mnohdy nedožily ani dospělosti.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: V koncentráku zažil neuvěřitelné peklo, přesto přežil: Vypracoval si správnou strategii.
