Obrana před sovětskou invazí by se rovnala sebevraždě. Dubček o tom ani na vteřinu neuvažoval
/GLOSA/ V těchto dnech si připomínáme smutné 55. výročí od vpádu pěti států Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Na jeho území se nacházelo v kritickou chvíli přes 500 tisíc vojáků a jednalo se o největší vojenskou operaci od skončení druhé světové války. O možnosti, že by se Československo invazi účinně bránilo, nikdo z nejvyššího vedení ÚV KSČ reálně neuvažoval.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila československé hranice vojska Varšavské pětky v čele se Sovětským svazem, který nesl největší tíhu invaze. Sovětský svaz vysvětloval vojenskou intervenci tím, že v Československu řádila „kontrarevoluce“, která usilovala o vytržení země z Varšavské smlouvy, obnovu kapitalismu a chtěla návrat politických poměrů před únor 1948, kdy se komunisté chopili moci. Sověti trpěli utkvělou, ale současně mylnou představou, že se Československo jako klíčový článek mocenského řetězu, chce „odloupnout“ od východního bloku, čímž ho zásadním způsobem oslabí, a tím pádem i moc Sovětského svazu.
Obrana před invazí nepřipadala realisticky v úvahu
Vojenský přepad i 55 let po dramatických událostech zároveň vyvolává provokující otázky, zda se mělo Československo tehdy bránit, a to vůči státu, který se prohlašoval za našeho spojence. To na druhé straně připomíná situaci v roce 1938, v době Mnichovského diktátu, kdy Československo stálo pro změnu tváří v tvář bezprostřední německé hrozbě. Ať tak, či onak, v roce 1968 jistě možnost k obraně teoreticky existovala, nicméně první tajemník ÚV KSČ a další komunističtí prominenti o ní vůbec neuvažovali, protože přesahovala jejich mentální horizonty a schopnost postavit se vůči vlastnímu spojenci.
Proto také v prvních chvílích po invazi dostaly všechny vojenské posádky rozkaz, ať nevyjíždějí ze svých útvarů, neboť by to znamenalo s největší pravděpodobností děsivou krvavou lázeň. Možnost, že by se Československo mohlo bránit vojenskému vpádu, však sovětské nejvyšší vedení připouštělo, a proto se na to také připravilo. Sovětský předseda Rady ministrů (předseda vlády) Alexej Kosygin iniciativně pohrozil československému ministru obrany Milanu Dzúrovi, že jestli dá pokyn k obraně napadené země, tak bude viset. Dzúr obecně vzbuzoval obavy Sovětů, proto mu nedůvěřovali.
Případná obrana proti invazi by byla tak jako tak velmi ztížená skutečností, že československé zbraně byly namířené především na Západ, a nikoliv na Východ. V západní části republiky jsme tehdy mohli najít největší počet vojsk, naopak ve východní, tedy na Slovensku, kde se nacházel Východní vojenský okruh se sídlem v Trnavě, byly umístěny většinou jen záložní jednotky. Aby Sověti navíc předešli „nevítanému“ vojenskému vystoupení ze strany nějakého československého útvaru, sovětští velitelé nevybíravě odzbrojovali spojenecké posádky a chovali se při tom zvlášť arogantně.
Obrana by přinesla krveprolití a vojenskou diktaturu
Pokud by přece jen československá strana zvolila obranu před bezprecedentní invazí, lze – se znalostí dobových faktů – předpokládat, že by mohla být po krvavém potlačení odporu ze strany Sovětů a dalších „spřátelených armád“ zřízena alespoň na nějakou dobu na našem území vojenská diktatura. Ostatně tímto režimem Kosygin i další sovětští političtí představitelé vyhrožovali, jestliže českoslovenští zástupci, kteří byli uneseni do Sovětského svazu, nepodepíší potupný Moskevský protokol. Ten obsahoval v jednotlivých bodech sovětskou verzi důvodů invaze do Československa a otevíral cestu k normalizaci (konsolidaci) poměrů, kdy čelní reprezentanti obrodného procesu v čele s Dubčekem měli sami zardousit výdobytky „Pražského jara“.
Můžeme jen zopakovat, že obrana před ruským vojenským vpádem nebyla reálná, protože o ní nikdo vážně neuvažoval. Dubček a další si velmi dobře uvědomovali, co by nastalo poté, kdyby dal Dzúr pokyn k případné obraně země.
Zdroj: Antonín Benčík: Operace Dunaj, Česká televize ČT24
KAM DÁL: Byl Brežněv Ukrajinec, nebo Rus? Propaganda má jasno, pravda je ale pouze jedna.
