Osvětimský fotograf Brasse viděl víc, než člověk snese: Zvrácení nacisté toužili po dokumentaci svých zvěrstev

Jak dlouho může člověku trvat, než se vyrovná s hrůzami, které viděl za druhé světové války v koncentračním táboře do té míry, aby o nich mohl vyprávět? Wilhelm Brasse o tom, co zažil, mlčel celých šedesát let. Když se ale rozhovořil, nestačili se lidé divit. Tento Polák s rakouskými kořeny se nuceně stal fotografem v Osvětimi. Jeho oči i objektiv viděly i ta zvěrstva, která se nacisté snažili utajit před světem, ale přesto jim jejich zvrácenost velela si vše zdokumentovat. Zároveň musel zvěčňovat také „šťastné chvíle“ setkávání krutých tyranů s jejich rodinami nad mísami vybraného jídla, zatímco jen o kousek dál umírali mučení vězni hlady a vyčerpáním. 

Nechtěl za Němce do války, putoval do koncentráku

Wilhelm Brasse se narodil v roce 1917 a jako mladý se vyučil fotografem u své tety. Pak ale přišla válka a s ní těžké rozhodnutí: buď přísahat věrnost Hitlerovi, nebo se pomalu loučit se životem. Odmítl a putoval do vězení. Jakmile se dostal ven, rozhodl se, že než z donucení sloužit v německé armádě, raději prchne za hranice a pokusí se zapojit do boje tam. To se mu ale nepodařilo a po zadržení na hranici putoval rovnou do nově zřízeného koncentračního tábora v Osvětimi. Tam využili jeho profesi a stal se táborovým fotografem. Práce měl víc než dost, vždyť každý vězeň musel mít pořízeny portréty a založenu kartu. Podle Brasseho se před jeho objektiv do konce války postavilo minimálně čtyřicet, spíš ale padesát tisíc nešťastníků, z nichž pro většinu šlo o poslední fotografie v jejich životě. 

Díky Brassemu víme víc

I když zpočátku fotografoval „jen“ portréty přicházejících vězňů nebo jejich nucenou práci, jistě se mohl právem domnívat, že dělá nejhorší práci, jakou si fotograf umí ve své profesi představit. To se ale bohužel velmi mýlil. O několik měsíců později si jej totiž vyžádal sám krutý doktor Mengele a poručil mu dokumentovat jeho šílené testy na vězních, včetně známých pokusů na dětech. Mnoho z jeho fotografií bylo na konci války nacisty zničeno, některé se ale podařilo zachovat i proto, že Brasse a jeho kolegové neuposlechli příkazu k jejich likvidaci. Dobře uložené negativy pak mohly posloužit pro pořízení kopií původních snímků. Některé jsou vystaveny v Památníku holocaustu v Osvětimi, další obletěly celý svět jako memento této příšerné doby a jejích zvráceností. 

Tváře nešťastníků z mysli nevymazal

Jak se s tím vším osvětimský fotograf vyrovnal? Desítky let o svých děsivých zážitcích nemohl promluvit. Dokonce ani jeho manželka nevěděla, co se s jejím milovaným mužem za války dělo. Vždy, když se podíval na fotoaparát, vybavily se mu vzpomínky na Osvětim a před očima se mu znovu a znovu objevovaly tváře těch nebohých lidí, jejichž nepředstavitelné utrpení musel dokumentovat, aniž by si mohl dovolit odpor, pokud chtěl mít naději na přežití. Viděl vyděšené výrazy dětí, které přišly o rodiče a netušily, co s nimi bude, tvrdou prací a nemocemi zničené muže i ženy, odevzdané smutné pohledy starců, kteří dobře věděli, že nadešly jejich poslední okamžiky. Nemohl zapomenout na mrtvá těla těch, kteří raději, než by snášeli další den v zajetí, skočili na elektrický plot a nechali se zaživa uškvařit. Dá se vůbec na něco takového zapomenout? 

Strašlivé zážitky jako memento všech hrůz

Nedlouho před svojí smrtí začal ale Wilhelm Brasse vyprávět příběhy, z nichž i dnes naskakuje husí kůže. „Přivedli ženy do místnosti a svlékli je donaha. Pak jim vstříkli do žíly nějaký druh anestetika. Pokud ale šlo o Židy, tak v takovém případě se experimenty prováděly bez anestezie,“ vyprávěl například o nacistickými lékaři oblíbeném vyjmutí dělohy k důkladnému prozkoumání. „Udělal jsem fotografie těch mladých žen pro doktora Mengeleho. Byl jsem si vědom, že brzy zemřou, a přitom byly tak plné života a tak krásné…,” vyprávěl i po letech jen s velkými obtížemi muž, který viděl víc, než si člověk může vůbec představit. 

Po válce už nepořídil jediný snímek

I když chtěl po válce navázat na svoji bývalou fotografickou praxi, nedokázal to. A není divu – po tom, čím si prošel. Založil si tedy raději obchod se střívky na klobásy, kde se pokusil nevnímat minulost a dívat se jen do budoucnosti. Jeho vzpomínky spatřily světlo světa až v roce 2005, kdy se k divákům dostal dokumentární snímek Portrétista a později i kniha, která jej doplňuje. Ani film, ani kniha nemohou nikoho nechat na pochybách, že se nic podobného už nesmí opakovat.

Zdroj: The Guardian, NYpost, The Independent, Culture.pl, The New York Times, en.wikipedia

KAM DÁL: Nacistická dozorkyně kopala do těhotných, ale toužila po ženské lásce. Vězeňkyni nabízela společný život.