Pionýrské tábory: Odměna, nebo trest? Pevný program byl nutný, ideologii někteří obcházeli
Budíček, rozcvička, nástup, vlajka, snídaně, program, oběd, klid, program, volno, večeře, program, večerka. A znovu a znovu, někdy výlet. Také jste jezdili na pionýrské tábory? Někdy to bylo za odměnu, jindy za trest, to podle toho, jací vedoucí se chopili organizace programu. Kolik stály za minulého režimu tři týdny prázdninového hlídání pro děti? Můžeme se jen divit.
I když se prázdniny pomalu, ale jistě blíží ke svému závěru, mají mnozí z nás problémy, co s dětmi ve zbývajících dnech volna. A možná sami zavzpomínají na pionýrské tábory, na které jezdili za svého dětství. Měli to tehdy rodiče jednodušší? Asi ano, vždyť šlo až o třítýdenní, někdy dokonce měsíční pobyty, navíc často úplně zadarmo, případně za symbolický poplatek. Vždyť tábory pořádaly často přímo podniky, šlo tedy o jakýsi bonus pro zaměstnance. Jaká byla daň za takový „luxus“?
S ideologií i bez
Jako všechno v tehdejší době, i pionýrské tábory mívaly (nebo alespoň měly mít) ten správně stranicky výchovný charakter. Vždycky ale záleželo na povaze vedoucích, jak takovou prázdninovou službu brali. Děti, které měly štěstí, jezdily na tábory, jichž se politika prakticky nedotkla, ale ty, jež narazily na oddaného soudruha, si i v létě u vody prošly více či méně nápadnou ideologickou masáží. Hodně také záleželo na tom, kdo takový tábor pořádal.
Tábory ROH to jistily
Některé tábory zřizovaly domy dětí a pionýrů, jiné přímo pionýrské organizace jednotlivých základních škol, ale většina takových táborů byla tehdy organizována a také materiálně zajišťována ROH, tedy Revolučním odborovým hnutím (dnes prostě odbory), jehož závodní organizace působily v každém podniku. Vedoucími se pak stávali vybraní pracovníci či dobrovolníci, kteří se k takové práci uvolili. Závodní kuchařky byly samozřejmostí, stejně jako zdravotníci. To zůstávalo prakticky stejné po celá desetiletí existence pionýrských táborů. Co se ale postupně měnilo, byl jejich cíl.
Nejdřív šlo o zajištění, později o výchovu
V době vzniku letních táborů pro pionýry bylo jejich hlavním úkolem postarat se o děti pracovníků, kteří neměli dovolenou nazbyt a jen těžko mohli zajistit celodenní péči nepřetržitě po celé dva měsíce. U mnohých šlo také o zajištění dobré a kvalitní stravy alespoň po pár týdnů, pokud na tom byla rodina špatně. Pro spoustu dětí to tak byla opravdu vítaná změna, ale zázemí stále ještě nebylo dobré. Děti pobývaly většinou ve vyprázdněných školních budovách, k vodě nebo do přírody to mohlo být hodně daleko. Nic lepšího ale k dispozici tehdy nebylo.
dětí vyrůstali zdraví, vzdělaní a všestranně zdatní lidé, budoucí hospodáři
a budovatelé komunismu“. Děti se pak podle vydané příručky na táboře měly naučit hlavně družnosti, dobrovolné kázni, samostatnosti, rozvíjení iniciativy a tvořivosti, učit se
úctě k práci a socialistickému vlastnictví“.
50 léta překvapila jen na chvíli
Padesátá léta pak nejprve překvapivě přinesla také prvky až skautského života, školní budovy, které tábory využívaly v prvních letech, byly vyměněny za skutečné tábory v přírodě, v lese a u vody. I tady byl pro děti připraven celodenní organizovaný program, zahájený rozcvičkou a zakončený večerkou. Radost mohla být jen chvilková, protože s upevňováním moci komunistického vedení přišel nový řád i sem. Stranické orgány chrlily příručky pro vedoucí, aby bylo dostatečně jasné, jak má takový tábor vypadat. Z letní zábavy se pro mnohé stal spíš výcvik, jiná škola s pevným řádem. Pevnost režimu se pak měnila v průběhu let.
Jak kde, jak kdy a jak s kým
O tom, jak se měnily podmínky pro táborníky, pro čtidoma.cz vyprávěl také dlouholetý vedoucí pan Jaroslav Dočkal. Dnes již dlouholetý důchodce začal pracovat na pionýrských táborech v šedesátých letech a „odkroutil“ si tam podle svých slov pěkných dvacet turnusů. V některých letech se účastnil dokonce dvou třítýdenních běhů a jako tehdy svobodný učitel tak s dětmi trávil nejen celý školní rok, ale i prázdniny. „Když budeme chtít mluvit o tom, jak to na táborech vypadalo, budeme muset mluvit jen o jednom jediném. Každý byl totiž trochu jiný a hodně záleželo na tom, kdo ho vedl. Jestli to byl šílený a zapřisáhlý politik, nebo prostě normální člověk, který chtěl co nejlíp zabavit děti,“ vysvětlil pan Jaroslav.
Kontrola naštěstí dopadla dobře
„Já jsem měl to štěstí, že jsme jezdili stále na stejné místo na Kokořínsku s téměř stejnou partou vedoucích. Znali jsme se dlouhá léta a dobře jsme věděli, jak to kdo bere. Většinou šlo o velmi rozumné lidi. Jednou se nám ale také stalo, že přijel nový člověk, který to bral vážněji než my všichni. Trval dokonce na výuce nějakých politických záležitostí a byl tehdy dost neústupný. Bylo to v roce 1977 a dodnes si pamatuji, jak se rozčiloval, když jsme mu začali vysvětlovat svoje názory na chod tábora. Došlo to tak daleko, že napsal stížnost, přijela kontrola – a co vám budu povídat… I když se to samozřejmě nemá a my jsme to dobře věděli, večer jsme otevřeli lahev, s kontrolory jsme si sedli na terásku a dobře jsme si popovídali. Naštěstí to byli rozumní lidé a s trochou kompromisu jsme to ustáli. Onen odpovědný stěžovatel ale o dva dny později prý z rodinných důvodů raději odjel. Nepopírám, že to mohlo dopadnout mnohem hůř,“ zavzpomínal pamětník.
A co vy? Jak vzpomínáte na svoje tábornické roky? Napište nám svoje vzpomínky...
Zdroj: redakce, vyprávění pamětníka, theses, mujrozhlas, Pionýrské tábory ROH (Frischerová, E., a kol.)
KAM DÁL: Rozhodněte v anketě, co bylo nejlepší na 90. letech: Lechtivé časáky, Bravíčko, Tuzex, Family Frost nebo něco jiného?
