Po osvobození Dachau vzali vězni i Američané pomstu do vlastních rukou. Strašlivé okamžiky

Dachau bylo prvním koncentračním táborem, který sloužil za druhé světové války, založen byl ale už v roce 1933 a od té doby pracoval ve svém šíleném režimu. A protože fungoval podle nacistických měřítek opravdu dobře, učili se tady svému „řemeslu“ také další dozorci, kteří později šířili násilí, bolest a smrt v dalších táborech, jež postupně vznikaly nejen v Německu, ale i na okupovaných územích, jak vypráví například dokument na kanálu World History. 

Tábor rostl už před válkou

Dostat se do Dachau už před válkou nebylo nic složitého. Stačilo patřit ke komunistům, sociálním demokratům, duchovním, romské národnosti nebo být třeba homosexuálem, recidivistou či nezaměstnaným, jak zmiňuje web amerického muzea holocaustu. Později řady vězňů začali rychle doplňovat Židé, a to zvláště po tak zvané Křišťálové noci v listopadu roku 1938. Tou dobou již rozšířený tábor doslova praskal ve švech. S příchodem války se situace ještě zhoršila a bylo potřeba přistavět nové vybavení – modernější krematorium a také plynovou komoru. 

Strašlivé překvapení

V podmínkách, jaké v koncentračních táborech panovaly, v nedostatku hygieny, lékařské péče i jídla, ale při otrocké, ubíjející práci či pokusech na vězních nebylo možné zabránit šířícím se nemocem. Lidé umírali po desítkách, nacisté je vraždili po stovkách. To vše po celou hrůznou dobu druhé světové války, dokud v dubnu roku 1945 nedorazili do Dachau vojáci americké 45. pěší divize, což dokládá i stránka věnovaná konkrétně tomuto strašnému zařízení. I když se ještě před jejich příjezdem podařilo utéct veliteli tábora, dozorci i strážní v areálu zůstali. Ne na dlouho, Američané se brzy rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou. 

Rozhodnutí na místě

Američany, kteří snad čekali nadšené uvítání vězněných lidí, místo radosti čekal zážitek tak šílený, že na něj nemohl být nikdo připravený. Všude po táboře ležela mrtvá těla i umírající nebožáci, jimž již nebylo pomoci. Hromady tlejících lidských ostatků, nemocní a zničení lidé a beznaděj i ve chvíli osvobození. To všechno vedlo některé z Američanů k rozhodnutí, že nebudou čekat na soud. Dozorce, kteří se jim dříve vzdali, zkrátka postavili ke zdi a bez velkého rozhodování vzali do ruky zbraně a spustili střelbu. Nepřežil nikdo z nich. 

Vězni vzali pomstu do svých rukou

O okamžitou odvetu se ale v den osvobození Dachau nepostarali jen Američané. Jakmile léta týraní a ponižovaní vězni uviděli možnost pomstít nejen svoje utrpení, ale také smrt a bolest svých blízkých, pustili se do zbylých dozorců bez jediné myšlenky na soucit. Situaci snad ani není možné popsat. Rány pěstmi i jakýmkoliv nalezeným nářadím šly přesně tam, kam vězni chtěli – směřovaly na těla jejich trýznitelů, kteří v tu chvíli už neměli šanci na záchranu života. Osvoboditelé již většinou jen přihlíželi neschopni jakéhokoliv činu. Po tom, co všechno v táboře viděli, ani zasahovat nechtěli. 

Civilní obyvatelé nevěřili svým očím

Jakmile bylo v táboře dílo zkázy dokončeno, poručili američtí vojáci obyvatelům nedalekého městečka Dachau vydat se do tábora, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak jejich vojáci nakládali s vězni. Pro mnohé z nich to byl obrovský šok, podle svých slov neměli ani tušení, co se děje jen pár metrů od jejich domovů. Je to možné? Je pravděpodobné, že by byli lidé natolik zaslepení ideologií a vlastními starostmi, že by se skutečně nezajímali? Že by necítili zápach rozkládajících se těl a neptali se, odkud přichází? Ať už si to každý vysvětlil, jak chtěl, jedno je jisté. Při osvobození Dachau zvítězila lidská touha po okamžité odplatě. Masakr, který se udál, lze připsat jen na vrub nacistické krutosti, které byli vězni dlouhá léta vystaveni. Ani v americké armádě nebyl nikdo potrestán.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Německá Kobyla Braunsteiner: Před dozorkyní s hřeby v botách nebylo v koncentračním táboře úniku.