Počítačové hry dávno nejsou pouhými žrouty času. Můžeme však hovořit o umění?
Na počítačové hry se dlouhou dobu hledělo (a podle mnohých pořád ještě hledí) skrz prsty jako na pouhý prostředek, který volný čas v lepším případě ukrátí, v tom horším žere. Tento názor se pomalu, ale jistě mění.
Není tomu tak dávno, co se lidé dívali na komiksy jako na knihy pro ty, kteří jsou líní přečíst více slov. To už dnes naštěstí neplatí a o komiksech se dnes uvažuje jako o plnohodnotné literatuře. Ačkoliv situace ještě nepokročila tak daleko, jak by si mnozí milovníci tohoto žánru přáli (komiksová díla jsou například mimo diskuzi v případě většiny literárních cen), z ryze odpočinkové záležitosti se v našich očích komiks povznesl k svébytnému žánru, který má sice oproti "běžným" knihám jistá omezení, ta však vynahrazuje jinými klady, jež naopak chybějí románům a povídkám.
Od zábavy k umění
Za tento přerod vděčíme na prvním místě skvělým komiksovým tvůrcům, jakými jsou třeba Neil Gaiman či Art Spiegelman, jehož nejznámější dílo Maus vznikající mezi roky 1980 a 1991 je dodnes považováno za jednu z nejdůležitějších knih o holocaustu a jako první komiks bylo vyznamenáno Pulitzerovou cenou. Za přiblížení komiksu a "vysoké" literatury se však zasloužili i autoři jako Michael Chabon či u nás Marek Šindelka. Ti píšou především prózu, na svém kontě ale mají i počiny na poli komiksu a o hodnotě komiksů často hovoří či se zamýšlejí prostřednictvím esejů.
Když proto básník a prozaik Lukáš Horák v pořadu Liberatura na Radiu Wave prohlásil, že jej láká možnost napsat scénář k počítačové hře, herní nadšenci mohli zbystřit. Je možné, že se skutečně začíná šířit názor, jejž mnozí z nich zastávají. Totiž že herní scénáře nabízejí prosto pro tak propracované příběhy a komplexní svět jako žádné jiné médium.
Přijď království Tvé
Otázky, zda jsou počítačové hry tak hodnotné jako literatura či filmy, jinými slovy, zda jsou počítačové hry uměním, se objevují často. Většinou ale nemají diskuze o pozici počítačových her takový záběr, aby se jimi zabývali i ti, kteří jim obvykle mnoho pozornosti nevěnují.
Klidné vody u nás v loňském roce rozčeřila nejvýraznější tuzemská hra posledních let, do počátku patnáctého století zasazená Kingdom Come Deliverance. Na jejím příběhu pracovali vývojáři více než pět let a o hře se hovořilo jako o té vůbec nejrealističtější, na niž mohou hráči narazit. Hlavním autorem hry je Daniel Vávra, který vedle českých i světových odborníků spolupracoval také s Martinem Klímou, autorem oblíbené stolní hry Dračí doupě.
Nejenže se Kingom Come Deliverance dostala do většiny médií, jež hrám obvykle nevěnují žádnou pozornost, informovali o ní dokonce i historici. Detailně například rozebrali, jak se to má s onou zdůrazňovanou realističností. Hra vyvolala širší ohlas a o hodnotě počítačových her patrně popřemýšleli i herní laici.
Mimo jiné díky publicistům, kteří se počítačovým hrám věnují. Dlouho psali takřka výhradně pro specializované časopisy. Avšak poslední dobou dostávají prostor i jinde a svými příspěvky dovedou přesvědčit čtenáře, že by se na počítačové hry nemělo zahlížet. Takových publicistů sice není mnoho, ale jednak jsou jejich příspěvky většinou na velmi vysoké úrovni, jednak nebyli v mainstreamovém prostoru před pár lety takřka žádní. Lze navíc očekávat, že jejich počet bude stoupat, jak bude otázka o hodnotě počítačových her dráždit více lidí. Odpověď totiž nebude ještě dlouhou dobu jednoznačná.
