Pomáhal zosnovat únorový puč, který nás stál 40 let svobody. Příběh Václava Noska
Zdánlivě nezajímavý člověk, který nevybočoval svou osobností a mnozí si jej nespojí ani s konkrétními činy. Možná právě takový chtěl Václav Nosek být, muž v pozadí, který tahá za nitky a je vždy přítomen ve všech důležitých a rozhodujících chvílích. Svojí prací na ministerstvu vnitra vytvořil tlaky, které dovedly demokratické ministry k demisi, jež vyústila ve 40 let totality. Před šibenicí, která stihla jeho nástupce, jej zachránil infarkt.
Po druhé světové válce si soudruzi všimli jeho organizačních schopností, podobně jako Karel Šváb i on byl oddaný straně a zároveň byl pečlivým úředníkem. Stal se ministrem vnitra a na tomto postu setrval až do roku 1953. Komunisté měli tehdy tři důležité resorty: ministerstvo vnitra, informací a zemědělství. Nosek nové vnitro vybudoval jako nástroj komunistů a místo skutečných nepřátel nechával sledovat nepřátele KSČ, jeho podřízený, již zmíněný Šváb, zatím připravoval seznamy nepřátel uvnitř strany.
Nosek měl také za úkol vybudovat systém nové samosprávy, založený na národních výborech, ve kterých byli většinově zastoupeni komunisté či jejich sympatizanti. Zrušeno bylo četnictvo a nahrazeno Sborem národní bezpečnosti, ten byl zcela pod kontrolou KSČ, již tehdy existovala Státní bezpečnost. Také řídil přidělování správy majetku po odsunutých Němcích, samozřejmě, že upřednostňoval jako správce své soudruhy.
Smyčka se stahuje
Nejvíc proslul svým seznamem 17 nepřátel, na němž figuroval Pavel Tigrid. Důležitou součástí komunistické moci byly i Lidové milice, právě v osudné únorové dny, kdy s Gottwaldem přišli k Benešovi, dal pokyn k ozbrojení této paramilitární organizace. Komunisté tehdy zastrašováním vyhráli, ale i oni měli proč se bát. Existují indicie, že sám Václav Nosek měl být zahrnut do politického procesu, stejně jak tomu bylo v Sovětském svazu, kde každý, kdo znal skutečné fungování moci v pozadí, musel po určité době zmizet. Dalo by se s notnou dávkou cynismu říct, že jej od šibenice zachránila rakovina plic, na kterou zemřel. Po něm nastoupil Jindřich Veselý, který si při honu prostřelil schválně ruku, byl si jistý, že jej chtějí zatknout, po něm se stal šéfem StB Karel Šváb, který skončil na popravišti.
Tvrdý hornický chleba
Noskův život začal na Kladně, narodil se do hornické rodiny, což svým způsobem předznamenalo jeho budoucí kariéru. Horníci neměli nikdy lehký život, dřina v dolech jim ničila zdraví a dožívali se nízkého věku. Nosek vzpomínal na své dětství neoddělitelně spjaté s prací v dolech. Ve svých pamětech píše o tom, jak žili v malém bytě, v jedné místnosti. Maminka nakupovala chléb, cukrové homole a mouku. Každý den se pila přeslazená káva z ječmene zvaná culifinda, ta byla nezbytnou složkou každého rána, tvrdil, že hornické rodiny ji potřebovaly jako vzduch. Maso bylo jen o velkých svátcích, otec občas dostal uzeninu, jinak se jedly také knedlíky, a co šlo, se zavařilo.
U dětí horníků nebylo neobvyklé, že již od dětství byly zapojovány jednak do práce, jednak také do kolektivního života. Nosek byl členem Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ), později komunistické organizace, už od patnácti let. Po dovršení plnoletosti vstoupil do sociální demokracie, ještě dříve do odborů. Zajímavostí je, že mu tehdejší úřady zkomolily příjmení a udělaly z něj Nosáka, a ačkoliv se domáhal opravy, došlo k ní, až když byl ministrem, sám se však vždy podepisoval Nosek. Tvrdý život horníků za Rakouska-Uherska ještě více ztrpčila válka, Nosek byl dvakrát na frontě raněn.
Kladenským revolucionářem
Po návratu z fronty byl odborovým předákem, předtím se snažil o samovzdělání a hrál například také ochotnické divadlo. Po vzniku republiky se stal členem nové samosprávy, zvané národní výbor. V sociálně demokratické straně se postavil na stranu Šmerala, a připojil se tak k odpadlíkům, kteří založili komunistickou stranu (KSČ). Jeho rodné město Kladno se stalo skutečnou baštou radikální levice, právě zde začal přerod sociálních demokratů toužících po postupných sociálních změnách v radikální komunisty prosazující revoluci. V Noskových vzpomínkách můžeme číst, jak se schovával před četníky v kuchyni restaurace a pomocí vzkazů na papírcích položených na pivní pěně půllitru se domlouval s ostatními revolucionáři.
Generální stávka
Právě Zápotocký a Nosek byli hlavní postavy revolučního hnutí na Kladně, po vzoru Sovětského svazu začali dělníci vytvářet rady (sověty), které měly organizovat stávky a povstání, jež mělo přerůst v revoluci. Tato událost vešla do dějin jako prosincová generální stávka. Tehdy poprvé hrozilo demokratickému Československu, že na jeho území vznikne komunistický stát, který republiku pohltí. Stávka skončila krveprolitím, bylo povoláno vojsko, více než tři tisíce demonstrantů bylo zatčeno, třináct horníků bylo zastřeleno. O něco později, v roce 1932, pomáhal Nosek organizovat další stávku, která vešla do dějin jako mostecká.
Útěk do Británie
Po okupaci nacistickými vojsky byl Nosek zatčen v rámci akce Gitter, což byla vlna zatýkání, kterou se gestapo chtělo zbavit nejvlivnějších levicových osobností. Nosek měl tehdy štěstí, po krátkém pobytu na Pankráci jej propustili, nečekal na nic a přes Polsko emigroval do Velké Británie, kde přečkal druhou světovou válku. Jeho odchod byl jako z filmu o Jamesi Bondovi. Nejdříve se dostal na Ostravsko, kde sfáral s horníky do šachet a pomocí rozlehlých důlních chodeb došel až do Polska.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali
