Posledního zajatce ze druhé světové války Rusové propustili až v roce 2000. Kvůli maďarštině skončil v blázinci

Maďar Andrea Toma byl zajat v roce 1944 při obraně malé polské vesnice v beznadějném boji proti obrovské přesile Rudé armády. Maďaři ve válce bojovali na straně nacistického Německa, Sověti mezi nimi a Němci nedělali žádné rozdíly, byli to pro ně všechno nacisté. Byl proto umístěn mezi německé zajatce, jenže se s nikým nemohl domluvit. Neuměl ani slovo německy, Němci zase maďarsky, nerozuměli mu ani Rusové, a tak nemohl mluvit vůbec s nikým. Co bylo ještě horší, doma byl považován za mrtvého, takže po něm nikdo nepátral a nikdo se po něm nesháněl. Nechodily mu ani žádné dopisy.

Mluví maďarsky, je to blázen

Jeho maďarštinu považovali strážci tábora za jakési pomatené blábolení. Byl označen za mentálně postiženého a poslán do sovětského blázince. Je naprosto neuvěřitelné, že až v roce 2000 napadlo ruské úřady povolat lingvistu, aby se pokusil určit, jakým jazykem pan Toma vlastně mluví. Lingvista velmi rychle určil, že Toma mluví plynně maďarsky a rozhodně to není známka mentálního postižení. Maďarština bohužel není příbuzná žádnému evropskému jazyku a zní nesrozumitelně prakticky každému na kontinentě. Přesto byl postup Sovětů v Tomově případě skandální.

Maďarské úřady se až po návštěvě lingvisty začaly o celý případ aktivně zajímat. Úředníkům se podařilo určit přesnou identitu zajatce a dokonce najít jeho příbuzné. I to bylo velmi komplikované, protože ruští lékaři měli jeho jméno zapsáno chybně. Přesto se podařilo najít Tomova bratra a sestru.

Jako vystoupit ze stroje času

Když konečně našel lidi, se kterými mohl mluvit, vypověděl jim celý svůj příběh. Vyučil se kovářem, do armády ho naverbovali až v roce 1944, jeho výcvik byl ale naprosto nedostatečný a tak není divu, že chvíli nato byl zajat a čekalo ho jen nekonečné zajetí. To, co prožil, se dá těžko nazvat jako život a po propuštění mu ho už moc nezbývalo. Měl 74 let a mluvil archaickou maďarštinou, která se v Maďarsku nepoužívá. Strávil většinu života v izolaci a to, jak vypadá moderní svět, bylo pro něj nepochopitelné. Bylo to jako vystoupit ze stroje času někde v budoucnosti. Až po propuštění například poprvé spatřil televizi a byl z ní naprosto v šoku.

Thoma byl zpětně odškodněn maďarskou vládou, která mu vyplatila žold za 55 let služby. Mnoho si těchto peněz ale neužil. Zemřel v roce 2004, po celou dobu na svobodě byl v péči své sestry.

Zdroj: allthatsinteresting.com

Kam dál: Kohouti v ruských věznicích jsou zoufalí otroci.