Poznejte Francii očima české bezdomovkyně
Nakladatelství Paper Jam vydalo v polovině května nejnovější románový text české prozaičky Magdalény Platzové. Ta naposledy upoutala pozornost prózou s názvem Anarchista s podtitulem poznámky k románu. I její nejnovější kniha tematizuje vznik románového díla.
Před několika lety se v rozpravách o současné české literatuře začalo hovořit o výrazné linii ženských autorek. Ty sice nebyly nijak stylisticky či tematicky spřízněné (alespoň ne zásadně víc než jiní čeští autoři), přece však mezi nimi byly hledány (a mnohdy nalézány) paralely. Mezi tyto autorky bychom mohly řadit například Petru Soukupovou, Petru Hůlovou, Janu Šrámkovou, Ivanu Myškovou či o pár let později debutující Annu Bolavou nebo Viktorii Hanišovou. A také Markétu Pilátovou s Magdalénou Platzovou.
Poslední dvě autorky by bylo možné vymezit ještě úžeji a hovořit o fenoménu českých autorek střední generace, jež žijí a tvoří (či žily a tvořily) v zahraničí. Takové vymezení by mohlo být produktivní, protože do děl obou autorek určitá specifika místa jejich pobytu pronikají. U Markéty Pilátové, jež dlouho pobývala v Brazílii, bychom mohli najít prvky magického realismu. Lyon, kde žije Magdaléna Platzová, je pak městem, v němž se její poslední próza, Druhá strana ticha, z části odehrává.
Román v románu
Nejen tím je románová próza Druhá strana ticha autobiografická. Když Magdaléna Platzová přijela v loňském roce na Festival spisovatelů, v rozhovoru pro web literarni.cz tvrdila, že sama se stará o domácnost, zatímco finanční zajištění rodiny má na starosti její manžel.
Rámec knihy Druhá strana ticha tvoří Zápisky svobodného mládence, v té se mladý muž žijící v městě L., jenž je živen manželkou a stará se o rodinu, rozhodne, že napíše román, který pak tvoří zhruba tři čtvrtiny prózy. Kniha, kterou muž napíše, se jmenuje Druhá strana ticha.
Takový postup není pouhým oslím můstkem k fikčnímu světu ve fikčním světě, nýbrž s románem svobodného mládence komunikuje, naráží na něj, variuje jej. Fragmentární "román v románu" by mohl působit nesouvisle, pokud bychom jej četli bez zmíněného rámce. Tímto postupem se mimochodem Platzová (velmi) vzdáleně přiblížila dalšímu českému spisovateli žijícímu ve Francii – a to hned tomu z největších, Milanu Kunderovi.
Krom Kundery by se dal Platzové nový prozaický počin přirovnat ještě k jinému zvučnému jménu české literatury, k Daniele Hodrové. Konkrétně k Hodrové fascinací určitou lokalitou. Podobně jako je v některých knihách Daniely Hodrové v centru pozornosti prostor kolem Olšanských hřbitovů, jenž je nahlížen z mnoha úhlů a perspektiv, je i v Druhé straně ticha město L. popsáno jak z hlediska zbohatlého obchodníka, tak z hlediska české bezdomovkyně Anděly. Nadosobní vypravěč pak přidá obsáhlý exkurz k samotným počátkům francouzského města.
Být nad věcí
Nadosobní vypravěč je nezbytným prvkem, jenž drží prozaický tok pohromadě. Jak plyne čas (či jak postupuje ve svém pokusu napsat román svobodný mládenec), vynořují se větší a větší témata: uprchlická krize, pestrá problematika mezilidských vztahů, jež jsou řízeny zájmy nadnárodních korporací, rodinná historie, zmíněný genius loci, propastné mezikontinentální rozdíly, střetávání "malých a velkých dějin"… všechna tato témata a koneckonců i poměrně důmyslnou a zábavnou metatextovou hru uzavírá a udržuje patrný vypravěčův (mládencův) nadhled.