Připomínáme si výročí Vítězného února: Co přesně se před sedmdesáti lety stalo?

Nejvýznamnější český prozaik druhé půle dvacátého století Milan Kundera píše v jedné ze svých francouzských knih o neobvyklém cyklu dvacetiletí, v němž se Československo zmítalo v průběhu celého dvacátého století. Na počátku je rok 1918 a vznik Československa. Následuje rok 1938 a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Po deseti letech – zde, jak poznamenává Kundera, je jediná odchylka – Únorový puč, připojení Československa k sovětskému bloku, za nímž stála Komunistická strana Čech a Moravy. Konečně cyklus uzavírá rok 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Přestože je tedy každý rok s osmičkou na konci pro Českou republiku mimořádný, rok letošní je specifický tím, že výročí jediné dodnes kladně vnímané osmičkové události je "kulatější než kulatý".

Dříve než přijde říjen a s ním dlouho očekávané stoleté výročí od vzniku Československa, je třeba vzpomenout na ostatní významné události, jež se přičinily o to, že historie dvacátého století naší země je tak pestrá a zároveň tak chmurná.

Kde se vzal radikalismus?

V prvních volbách konaných po druhé světové válce získali komunisté mírně přes 40 % hlasů v Čechách a přes 30 % hlasů na Slovensku. Hladkou cestu k převzetí moci zapříčinilo mnoho činitelů. Zaprvé fakt, že prezident Edvard Beneš byl po válce těžce nemocný, dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí, jež se projevuje častými záchvaty závratě provázenými nevolností; Beneš tak byl ve výkonu funkce nerozhodný a nebyl dostatečně rázný – mimo jiné i proto, že země se celkově pořád ještě zmítala v jakési pomnichovské depresi. S tím souvisel i radikalismus, jenž mezi mladými obyvateli Československa po válce klíčil.

V červenci 1946 se stal předseda Komunistické strany Československa (KSČ) Klement Gottwald předsedou vlády. Ze Sovětského svazu sledoval dění v Československu J. V. Stalin. S vývojem v zemi nebyl příliš spokojený. Podle zpráv, jež byly do Sovětského svazu posílány, měly reakční živly komunisty po volbách v roce 1948 z vlády vystrnadit. Za účelem podpory komunismu a ochrany Klementa Gottwalda byla do Prahy vyslána zvláštní brigáda KGB čítající přes 400 členů. Jedním z úkolů brigády byla mimo jiné schůzka s prezidentem Edvardem Benešem, jemuž mělo být nabídnuto, aby svůj post přenechal Klementu Gottwaldovi.

V únoru pak přišla vládní krize. Živě se diskutovalo o zákonu O trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy. Krize kulminovala 17. února. KSČ apelovalo na pracující lid, aby byl ostražitý a připravený zasáhnout proti reakci. 20. února byla československá hranice v obležení sovětských vojáků. Téhož dne podalo 12 nekomunistických ministrů demisi. Důvodem byl krok ministra vnitra Václava Noska, jenž všechny nekomunistické policejní ředitele nahradil komunistickými. V úterý 24. února pak vypukla generální stávka, které se zúčastnilo přes dva miliony pracujících. O den později byl převrat dokonán. KSČ převzala moc. Jediným odporem proti puči byla demonstrace několika tisícovek vysokoškoláků, žurnalistů a novinářů. Ti byli násilně zastaveni příslušníky SNB v Nerudově ulici na Malé Straně.

Právě se vracím z Hradu

Proslov Klementa Gottwalda před stotisícovým davem shromážděným na Václavském náměstí je notoricky známý: "Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal…"