Říkali mu postrach Moravy, otec jej prohrál v kartách. Na jeho popravu se sjely davy
Ve své době byl ještě známější než slavný útěkář z vězení Jiří Kajínek. Moravský desperát Martin Lecián působil zejména na Olomoucku, ale hrůzu budil v celém Česku. Drzý vrah měl na svědomí životy čtyř lidí, i tak mu chtěl dát Masaryk milost. Proč ji na poslední chvíli nedostal, odhalíme společně v následujících řádcích.
„Vrahem se člověk nerodí, na druhou stranu se za určitých okolností může stát z každého,“ vyjádřil se jednou kriminalista Jan Štoček, tuto teorii razil také detektiv Markovič. Osud Martina Leciána je toho důkazem.
V dětství prodán do otroctví
Leciánovu budoucnost předurčilo jeho dětství a dospívání. Narodil se ve zlínském kraji, maminku patrně nikdy nepoznal, jeho otec byl alkoholik a karbaník. Měl dva bratry, otec je všechny bil. Nejen to, jednou, v zápalu hry, vsadil v kartách malého Martina. Prohrál a malý synek musel otročit u cizího člověka, dělal mu posluhu, pracoval na zahradě a podobně. Ani ve škole to Martinu Leciánovi nešlo, měšťanku (což byla obdoba základní školy) nedodělal a už v raném věku měl problémy se zákonem.
Otec vysedával po hospodách a maminka zemřela v Martinově útlém věku. Nezbývalo než se postarat o sebe sám. Pro malého Leciána to znamenalo krást a podvádět a brzy se dostal do křížku se zákonem a byl poslán do polepšovny. Zde pobyl tři roky, co neuměl, se zde ještě naučil. Dráhu kriminálníka neopustil ani poté, co byl z nápravného zařízení propuštěn.
Povoláním bandita
Tehdy byla povinná vojenská služba. Než ji Martin Lecián nastoupil, byl dvakrát soudně trestán, pokaždé za krádeže. Když dostal povolávací rozkaz, kupodivu se podřídil a do vojenské služby nastoupil. Ani vojna nenapravila morálku mladého rebela, dezertoval pětkrát, a když byl na útěku, kradl. Za jeden den se mu povedlo vykrást rekordní počet trezorů. Měl speciální systém, trezory tenkrát obsahovaly popílek jako bezpečnostní prvek. Lecián měl tuberkulózu a otvíral proto trezory speciálním způsobem, aby popílek nevdechnul. Jednou utekl i z vojenského vězení – když si všiml vojáků pochodujících poblíž, prostě se k nim přidal. Lecián podle spisu později tvrdil, že utíkal, „poněvadž se tam se mnou hádali.“
Bonnie a Clyde po česku
Lecián byl jiný než tehdejší zločinci, nepil alkohol a peníze raději utrácel za luxus. Dopřával si šaty na míru, rád cestoval taxíkem, také byl velmi galantní k ženám. Během svých útěků na vojně se jednou sblížil s jistou Marií Křenovskou. Leciána měla ukrývat a také mu sehnat potřebné náčiní na otevírání trezorů. Dvojici dopadli v Olomouci. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu byl Lecián dopraven do nemocnice. Zde si našel kumpána a společně odtud utekli, přitom zranili dva strážné.
Bezcitný vrah v padnoucím saku
Byl to jeho první násilný čin a stal se předzvěstí vražedného řádění. Ve Slavkově roku 1927 vystřelil na obecního strážného, který jej vyrušil při vloupání. Četník Rudolf Hanák zraněním podlehl. Den poté se pokusil zabít dalšího četníka, naštěstí neúspěšně. Další vraždu spáchal v Jihlavě, kde zastřelil strážného jihlavského podniku Grafona. Kradl však také na Slovensku a v Polsku. Měl již za sebou dvě vraždy a byl stále více paranoidní. Tehdejší tisk se jeho osobě velmi věnoval.
Jedna červená růže
Zdá se, že Lecián nenáviděl četníky, další jeho obětí byl strážmistr ve Veselí nad Moravou, poté zavraždil vojenského rotmistra, spletl si jej s četníkem. Nakonec se jej povedlo zadržet dvěma policistům v civilu. U soudu se Lecián choval vzpurně a přiznal, že střílel, aby se vyhnul dopadení. Také používal heslo, které znali jen jeho nejbližší – „jedna červená růže“. Pokud byste se k paranoidnímu vrahovi dostali příliš blízko a neznali jej, bylo by s vámi amen. Během soudního procesu docházelo také ke komickým situacím, jak dokládá například výrok „Obžalovaný se dostává se svědkem do kontroverze a nadává mu smrade zasraný.“.
Konec postrachu Moravy
Lecián dostal trest smrti. Paradoxně jej museli nejdříve dostat do stavu, kdy mohl být popraven, tuberkulóza, kterou měl, se na něm velmi podepsala. Postrach Moravy, jak jej tisk nazýval, by dostal milost, prezident Masaryk ji měl už připravenou. Lecián si však osud zpečetil sám. Se svým spoluvězněm se pokusili o útěk, odzbrojili strážného a sebrali mu zbraň. Strhla se přestřelka, dohromady bylo vystřeleno rovných 100 nábojů. Jeden ze strážných zůstal ležet mrtvý na zemi. Nutno dodat, že v tomto případě nestřílel Lecián, ale jeho komplic. Měl však útěk naplánovat, takže místo milosti mu byl potvrzen trest smrti. Byl popraven slavným katem Leopoldem Wohlschlagerem, který si událost zapsal do svých pamětí takto:
„Ráno pět minut před šestou hodinou byl jsem již se svými pomocníky připraven přijmouti delikventa… Ještě jednou se táži: jestli mám něco vzkázat vašim příbuzným? Nic, odpověděl. Tímto vám předávám Martina Leciána, vykonejte trest smrti.“
Kult zbojníka
Lecián zemřel na oprátce 6. října 1927 ve věku 26 let, podle svědectví neřekl nic, jen pro sebe pronesl větu, když viděl dav, který se přišel na popravu podívat: „Tolik lidí...“ Kult Martina Leciána žil i po jeho smrti. Byl pohřben na neznámém místě, ale stejně si ženy, které ho obdivovaly, našly hrob, jenž patrně nebyl jeho, přesto jej zahrnuly květinami. V roce 1930 pochodovali olomoučtí komunisté s transparentem, na kterém bylo napsáno „Pod praporem Leciána!“.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Středověký světec předpověděl, že konec světa nastane právě nyní za papeže Františka
