Rodiny se fotografovaly s mrtvými, jako by stále žili. Bylo to za hranou i na devatenácté století?
Se vznikem fotografie ve třicátých letech devatenáctého století se objevila také morbidní móda zvěčňování nebožtíků. Fotoateliéry byly na takové případy dokonce vybaveny speciální technikou a držáky, které dokázaly tělo podepřít v co nejpřirozenější podobě. Jak bychom se na podobný nápad dívali dnes?
Smrt blízkého člověka je vždy tragédií, která změní život celé rodině. Chceme si ale nebožtíka raději uchovat v paměti tak, jak jsme jej znali za jeho života, nebo se odhodláme naposledy nahlédnout do rakve? V každém případě jsou to okamžiky, které bychom raději nikdy neprožili.
Krutá vzpomínka na člena rodiny
Byla však doba, hlavně v počátcích historie fotografie, kdy lidé zjistili, že je možné uchovat si památku na své zesnulé právě v podobě obrázku. Ačkoliv třeba za jeho života na nějaké památeční snímky ani nepomysleli, v okamžiku jeho odchodu do jiných sfér si uvědomili, že jej ztrácejí navždy, a zatoužili po stálé vzpomínce.
Ke slovu přišly první posmrtné fotografie – ne vždy šlo jen o běžné snímky těla ležícího na smrtelné posteli. Našli se dokonce i tací, kteří si přáli dohnat to, co doposud nestihli, a nebožtíka naaranžovali do takové polohy, aby co nejvíce připomínal živého člověka. Potom se s ním mnohdy vyfotografovala celá rodina.
Nic nového pod sluncem
Podobné snímky si ve své době, tedy hlavně ve druhé polovině devatenáctého století, pořizovali zvláště nešťastní rodiče, kteří přišli o své dítě. Dětská úmrtnost byla v té době z našeho pohledu děsivá, a tak měli fotografové o práci bohužel postaráno. I když bychom mohli tuto „módu“ brát jako zvrácenost, od minulosti se lišila jen provedením a posunem technických možností. Již dávno před vynálezem fotoaparátu zvěčňovali malíři zámožnější matky s jejich zemřelými potomky, mnohdy v podobě piety, tedy na obrazech evokujících svojí atmosférou výjev Panny Marie s ukřižovaným Ježíšem.
Jiná doba, jiná pravidla
Je možné takový přístup tehdejším lidem vyčítat? Museli bychom se na jejich přístup ke smrti podívat tehdejšíma očima. Šlo o dobu, kdy se lékaři s většinou dnes již banálních nemocí nedokázali vyrovnat a smrt byla dennodenní součástí života i těch šťastnějších, kterých se prozatím netýkala. Umírali mladí lidé, dokonce i děti, a umírali doma – mezi členy svých rodin. Na mrtvého se tedy tehdy hledělo jinak než dnes, kdy máme z jeho těla mnohdy až obavy, jež často maskujeme úctou. Navíc právě posmrtný snímek nebohého potomka mohl být pro rodiče do budoucna jedinou připomínkou jeho krátkého života.
Skutečně byli všichni mrtví?
Najdou se také skeptické pohledy na mnohé fotografie, o nichž uvažujeme jako o posmrtných snímcích. V mnoha případech lze jen velmi těžko rozeznat, zda dítě v matčině náručí jen spí po jídle, nebo usnulo na věky. V každém případě se tato – z dnešního pohledu morbidní – móda lidem brzy omrzela. Na počátku dvacátého století již šlo o překonanou záležitost a pokud se přece jen nějaká ta posmrtná fotografie objevila, šlo hlavně o dokumentace z místa činu vraždy nebo nějakého neštěstí, či o zesnulé státníky. Ti ale vždy upraveně leželi v otevřené rakvi. Jednalo se tedy jednoznačně o fotografie dokumentární, nikoliv až cirkusově strojené, jako za Viktoriánské doby. Přesto, že i nyní vidíme smrt (strojenou ve filmu nebo i tu skutečnost ve zprávách) skutečně denně, podobné dávné fotografie v nás dokáží vyvolat víc než jen smíšené pocity. Rozhodně bychom se k ničemu takovému neodhodlali a ani by snad nikoho nenapadlo o takovém nápadu uvažovat. Ze současného pohledu by šlo o zneuctění památky zesnulého.
Zdroje: wikipedie, clemens.umich, history
KAM DÁL: Vědci viděli, jak bude vypadat tragický konec Země. Určitě bychom u toho nechtěli být.
