Rus udal vlastní dívku nepříteli. Osmnáctiletá Zoja skončila na šibenici
Druhá světová válka byla v plném proudu a denně umíraly tisíce nevinných lidí na frontách i ve svých domovech. Tehdy to bylo jasné – Němci byli špatní, napadené národy, včetně Sovětského svazu, byly v právu a měly důvod se bránit. Zvláštní je fakt, že dnes by mnozí lidé toto právo napadenému státu nejraději odebrali. To je ale jiný příběh než ten, který se odehrál v roce 1941 v Petriščevu nedaleko Moskvy. Hlavní postavou je v něm mladá, teprve osmnáctiletá dívka Zoja Kosmoděmjanská.
Zoje bylo teprve patnáct let, když propadla myšlenkám komunismu, a na samém počátku druhé světové války vstoupila do strany, která tehdy v Sovětském svazu dohlížela na slavný postup vpřed za krásnou budoucností. Tehdy tomu lidé stále ještě bezmezně věřili. Jenomže osud nejen Zoji, ale s ní i celé Evropy se bohužel začal odvíjet špatnou cestou.
Posmrtná sláva
Do života každého z tehdejších lidí zasáhla válka. Ničila, plenila, zabíjela. Mladá komunistka se rozhodla, že to tak nenechá a po vpádu nacistů do Sovětského svazu se dobrovolně přihlásila do služby jako rozvědčík. Kdo by od takové dívky čekal partyzánskou činnost? Však si také za svoji statečnost vysloužila, bohužel posmrtně, obrovskou slávu, která v posledních desetiletích zase pozvolna uvadá, jak uvádí mimo jiné web České televize.
V osmnácti letech měla mít jiné starosti
Osmnácté narozeniny oslavila ještě doma, ale brzy nato se vydala do skrytého boje. Z rodiny nebyla sama, kdo se rozhodl odejít bojovat, jak o tom vypráví také kniha Příběh o Zoje a Šurovi. Do války odešel i její bratr.
Velké partyzánské ztráty
Z rozsáhlé skupiny podobných bojovníků brzy zbyli jen tři poslední, kteří ještě nepadli za oběť německým kulometům, když se svojí záškodnickou činností snažili alespoň zpomalit postup okupantů. Jednoho dne se Zoja pod rouškou noci vydala do vesnice Petriščevo, kde přerušila vedení telefonních kabelů, a odstřihla tak v oblasti ubytované Němce alespoň na čas od spojení se světem. Dívka, která se k takovému kroku rozhodla, je zmíněna také v publikaci na webu ustrcz.cz. Všechno by patrně bylo v pořádku, kdyby se nerozhodla vrátit se i na druhý den a pokračovat ve své misi.
Všechno vypálit!
Tentokrát mělo jít o mnohem monstróznější akci. Tak, jak si přál sám Stalin, kterému se rozhodně neodmlouvalo, měly vesnice, v nichž se ubytovali Němci, v tom nejlepším případě celé lehnout popelem. A právě k tomu se Zoja a její spolubojovníci v noci 18. listopadu odhodlali. Vyzbrojeni zápalnými lahvemi se vydali zpět do Petriščeva, kde měly být prozatím vypáleny v první řadě stáje, ale šetřit rozhodně nechtěli ani obytná stavení.
Problém se starousedlíky
Problém byl v tom, že se úkrytů před zimou nechtěli vzdát nejen samotní nacisté, ale ani zbylí Rusové, kteří ve vesnici stále ještě přežívali. A tak se stalo to, co partyzáni patrně nečekali. Zoju nedopadli Němci, ale jeden z místních, který se nechtěl nechat připravit o hospodářské budovy. Předal vetřelce do rukou okupantů a osud mladé dívky tím byl zpečetěn.
Krutá nacistická pomsta
Další vývoj byl rychlý a bohužel přesně podle předpokládaného scénáře. Bití, ponižování, týrání a nekončící výslechy, prokládané nelidským mučením dívky, která musela téměř nahá hodiny a hodiny stát na mraze bez bot, až jí omrzly nejen nohy. A po tom všem šibenice. Zoja se svému osudu podle všeho postavila srdnatě a žádosti o milost se od ní nacisté nedočkali. „Je nás dvě stě milionů. Všechny nás nepověsíte. Ať žije soudruh Stalin!“ měla zvolat těsně předtím, než s ní okupanti skoncovali.
Možností je víc
Jak to bylo doopravdy? Byla válka, zmatek, strach a všude vládla beznaděj, která mnohé vedla ke krokům, o nichž by jindy ani neuvažovali. A hlavně: propaganda potřebovala svoje hrdiny a stejně tak hrdinky, které by mohla dát příkladem ostatním a vyzdvihnout jejich odhodlání. K tomu se Zoja Kosmoděmjanská náramně hodila. Problém ale nastal při její identifikaci, kdy se žádná z matek, přivolaných k mrtvému tělu, k dívce nehlásila.
O několik týdnů později, když už byl příběh statečně bojující dívky dostatečně známý a stala se v Sovětském svazu doslova legendou, ji zase jako vlastní dceru „poznaly“ všechny ženy, které se k tělu jen přiblížily.
Koho a kdo vlastně popravil?
Byla-li to Zoja, nebo ne, je vlastně dnes již jedno. O život přišla mladá dívka a okolnosti jejího konce zůstávají podivné, variant, jak byla zatčena a kdo ji vlastně popravil, je také víc než dost. Jedna z nich dokonce vypráví o možném zabití vlastními lidmi, tedy Sověty, kterým se pranic nelíbilo, že by kvůli Němcům, ubytovaným ve vesnici, měli přijít i o vlastní střechy nad hlavou. Další možnost bere v úvahu rozkol v partyzánské skupině a zatýkání na udání jednoho z jejích členů, který si chtěl zachránit svůj vlastní život.
Lidstvo je nepoučitelné
Přesnou verzi tehdejších událostí se dnes už nedozvíme, pamětníků ubývá a ti, kteří si mohli okamžiky plné hrůzy pamatovat, jeden po druhém odcházejí. Ať to bylo jakkoliv, jde o výpověď své doby, kterou bychom neměli opakovat. Jak je ale bohužel vidět, stát, jehož lidé tehdy trpěli, jako jiní v Evropě, nyní shazuje bomby na porodnice, školy i sídliště. Opravdu se lidstvo nemůže jednou provždy ze svých vlastních chyb poučit?
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Tichý zabiják: Před novou jadernou ponorkou se třesou strachy i v Číně.
