Sovětská letadla měla v Čechách smůlu na piloty. Kvůli jejich chybám spadly tři TU-154

Letoun TU-154 byl zařazen do služby v únoru roku 1972. Jednalo se o třímotorový letoun, který byl ve své době s rychlostí 850 km/h jedním z nejrychlejších civilních letadel. Jeho dolet byl téměř šest tisíc kilometrů. Obsluhovala jej pětičlenná posádka – kapitán, pilot, palubní inženýr, navigátor a radiotelegrafista. Při letu 19. února 1973 z Moskvy do Prahy však byla část posádky z výcvikových důvodů zdvojená. V kabině stroje tak bylo místo pěti osm lidí. Ačkoliv byli oba piloti zkušení, na tomto letounu měli nalétáno méně než 350 hodin.

Po odpojení autopilota se stal letoun neovladatelný

Počasí i viditelnost v Praze byly toho dne dobré. Let z Moskvy probíhal standardně. Nic nesvědčilo o tom, že by mohl být jeho konec tragický. Přibližně jeden kilometr od prahu dráhy, ve výšce cca 70 metrů odpojil kapitán automatického pilota a převzal ruční řízení. V tu chvíli stroj naklonil příď směrem k zemi a začal nekontrolovaně klesat. Nepomohla ani maximální výchylka výškového kormidla. Druhý pilot se pokusil zvýšit tah motorů, ale když viděl, že srážku se zemí nelze odvrátit, plyn opět stáhl. První dotyk letounu se zemí se odehrál 467 metrů před začátkem dráhy. Příďové kolo se po dotyku se zemí rozlomilo, stejně jako následně pravý podvozek. O 150 metrů dále dosedl na zem trup. Pravé křídlo se odlomilo a vznítilo se palivo z poškozených nádrží. Trup se rozlomil a trosky skončily 50 metrů před prahem dráhy. Bylo 10:07, letištní hasiči dorazili na místo o dvě minuty později. Jeden a půl kilometru ze své základny urazili za 90 sekund. Letadlo bylo uhašeno v 10:20. I přes tento zásah však zahynulo 66 cestujících. 51 z nich uhořelo, 13 zemřelo na mechanická zranění neslučitelná se životem. Mezi zachráněnými byl i baskytarista kapely Evy Pilarové, ostatních šest jejích členů zahynulo. Přežilo celkem 34 lidí, 16 jich bylo nezraněno.

Příčinu nehody soudruzi zamlžovali

Dopravní letadla před přistáním musí snížit rychlost, aby mohla bezpečně dosednout na zem. K tomu jsou využívány aerodynamické brzdy. V tomto případě sloty a přistávací klapky. Vysunutí přistávacích klapek má však velký klopivý moment, bylo tedy nutné zároveň s klapkami přestavět také takzvaný stabilizátor, který by jej pomohl zvládnout. Vyšetřování této nehody však ukázalo, že piloti polohu stabilizátoru neupravili. V důsledku toho ani plná výchylka výškového kormidla nestačila zabránit samovolnému klesání letounu. Vzhledem k malé výšce už nebylo možné tak velkou chybu napravit. Proč tak piloti neučinili, dnes již není možné zjistit. Oficiální zpráva podstatnou část pracovní verze zprávy neobsahovala. V té době totiž bylo zvykem vše před veřejností utajit. Zvláště, pokud se jednalo o sovětské piloty a letadlo sovětského dopravce Aeroflot.

Ani maďarský pilot nezvládl přistání

Další nehoda TU-154 na našem území se stala 21. října 1981. Byl to letoun maďarského dopravce Malév na lince Amsterodam – Praha – Budapešť. I zde probíhal let až do přistání normálně. Dva kilometry od prahu dráhy ohlásila posádka, že vidí naváděcí světla. Krátce na to ale zjistila, že letadlo je příliš vysoko, a tak piloti zvýšili rychlost klesání. Přitom správným postupem je, že pokud v bodu rozhodnutí (bod, kde se posádka rozhoduje, zda je schopna bezpečně přistát) nejsou splněny podmínky pro přistání, musí se provést průlet a přistávací manévr zopakovat. Místo toho kapitán vršil jednu chybu za druhou. Ačkoliv se to v tak malé výšce nesmí, stáhl otáčky motoru na volnoběh a otevřel takzvané deflektory na křídlech. V důsledku toho v závěrečné fázi přiblížení klesal rychlostí patnácti metrů za sekundu, místo povolených čtyř. Práh dráhy přelétl místo v patnácti v šedesáti metrech. I když se na poslední chvíli pokusil snížit rychlost klesání přidáním otáček motorů, bylo pozdě. Letadlo 105 metrů od konce dráhy dopadlo na zem a rozlomilo se. Takto klouzalo ještě dalších 1 220 metrů. Jako zázrakem nikdo nezemřel, pouze dvacet cestujících se lehce zranilo a tři členové posádky těžce. K tomu, že následky nebyly větší, přispěla profesionální práce posádky při evakuaci a fakt, že se podařilo uzavřít přívod paliva do motorů a odpojit elektrický systém.

Na palubě se vznítily cigarety, piloti si otevřeli okénka

Poslední nehoda stroje TU-154 na našem území byla velmi kuriózní. Společnost Aeroflot měla dopravit 17. listopadu 1990 z Basileje do Moskvy náklad cigaret Winston. Protože se však nákladní letoun porouchal, bylo rozhodnuto, že k přepravě bude použito klasické dopravní letadlo TU-154 pro cestující. Náklad cigaret tak byl naložen nejen do zavazadlového prostoru, ale také na sedačky i do kuchyňky. A právě v ní se cigarety vznítily, údajně od vařiče, který někdo omylem zapnul již na zemi. Nad naším územím posádka zjistila, že se kabina plní kouřem. K ohnisku požáru nebylo možné se dostat, neboť bylo celé letadlo zastavěno krabicemi. Posádka vyhlásila stav nouze a dispečeři ji začali navádět na nouzové přistání v Praze. Kouř však naplnil kabinu, takže nebylo vidět ani na přístroje, vlastní navigace tak nebyla možná. Letadlo klesalo naslepo. V pěti tisících metrech posádka usoudila, že její situaci zlepší otevření bočních okének v kabině. To se příliš nepovedlo, navíc čerstvý kyslík ještě podpořil požár. Piloti pokračovali v nouzovém klesání. Ve výšce 250 metrů nad zemí vylétli z oblačnosti a rozhodli se přistát na zoraném poli nedaleko obce Dubenec na Trutnovsku. Při nouzovém přistání byl stroj nevratně poškozen. Trup prohořel již za letu a z letadla se tak sypaly balíky cigaret. Náhodní svědci je sbírali, další balíky cigaret také „zachránili“ z poškozeného stroje. Všech šest členů posádky bylo sice zraněno, ale nikdo nepřišel o život. 

Zdroj: planes.cz, iho.hu

KAM DÁL: Kapitán spěchal. Poslal na smrt 583 lidí.