Špína, hlad a utrpení tisíců bezbranných dětí: Rumunské sirotky vysvobodila až Ceaușescova smrt
Špína, zápach, nedostatek jídla, žádný zájem. Takový byl život malých dětí ve strašlivých podmínkách rumunských sirotčinců. Soudruzi chtěli zvednout porodnost, ale zapomněli na jednu drobnost – děti potřebují milující rodiče a to ty, které jejich matky porodit zkrátka musí, často nedostanou.
Druhá polovina minulého století přinesla do mnoha států obrovské změny. Nastoupili komunisté, kteří se rozhodli, že pod jejich vedením bude svět růžovější. Krásná idea a nádherné vyhlídky. Jenomže skutečnost byla často tak odlišná, že odlišnější snad už ani být nemohla. Jako třeba v Rumunsku pod Ceaușescovou vládou. A odnesly to hlavně děti.
Komunisté chtěli napravovat přírodu
Co se tehdy v Rumunsku vlastně přihodilo? Když v prosinci roku 1967 nastoupil do funkce prezidenta Rumunské socialistické republiky Nicolae Ceaușescu, potýkala se jeho země s reálnou hrozbou nekontrolovatelného stárnutí populace. Porodnost byla prachbídná, seniorů přibývalo a ti, kteří stále ještě mohli pracovat, pomalu stárli. Nástupců bylo málo, a tak se vedení strany a státu rozhodlo, že takovému šlendriánu udělá přítrž. A jak už to v podobných zřízeních bývá, začalo s razantními opatřeními.
Zákaz antikoncepce i potratů
Kdo má prakticky neomezenou moc, může bohužel mnohdy rozhodovat i o osudech ostatních lidí. A tak se rumunští soudruzi rozhodli, že ve svém státě, směřujícím ke kvetoucí komunistické budoucnosti, jednoduše zakáží antikoncepci i umělé přerušení těhotenství. Zdálo se, že je vše vyřešeno a příroda si s problémem malé porodnosti poradí sama. A také že ano. Rumunky začaly brzy nato rodit jako o závod. Na jedno ale představitelé státu zapomněli. Nejde jen o to dítě porodit, ale také se o něj dokázat postarat. A to v bídou zkoušené zemi nebylo nic jednoduchého.
Sirotčince začaly praskat ve švech
Dítě je milováno, pokud je chtěné. V případě mnoha a mnoha rumunských nešťastných novorozenců tomu tak bohužel nebylo a rodiče s nimi tak také nakládali. Vnucené a pod nátlakem a zákazy porozené děti se tak ocitaly v sirotčincích. Stát je chtěl, stát se měl také postarat. Jenomže s tím Nicolae Ceaușescu a jeho kolegové jaksi zapomněli ve své jednoduché konstrukci počítat. Počet odložených dětí rostl podobně raketově jako počet celkově narozených. V sirotčincích, kde by děti ještě mohly mít alespoň trochu odpovídající péči, ze dne na den docházela místa.
Bez lásky a bez péče
A nešlo jen o volné postýlky, kterých byl zoufalý nedostatek. Problémem byla také absence ošetřovatelů a pečovatelů, kteří by byli ochotni věnovat se zbídačelým dětem, jejichž osudem se stala samota a nezájem okolí. To, co děti potřebují nejvíc, tedy lásku, čas dospělých a milující náruč, nedostalo žádné z nich. Jak se asi mohli takoví malí lidé vyvíjet – bez podnětů, bez učení, ponecháni svému vlastnímu osudu, i když pod střechou.
Zatloukat, zatloukat, zatloukat…
Kromě příkazů a zákazů ale rumunští komunisté dokonale zvládali i další umění. Šlo o utajování informací, které rozhodně nechtěli šířit do světa. A tak se podařilo v tichosti přecházet i tuhle hrůzu, která poznamenala tisíce a tisíce dětí v průběhu více než tří desetiletí. Ostatně mnoho z nich se z takového sirotčince nikdy nepodívalo do skutečného světa. Rychle se šířící infekce nebývalo v takovém prostředí možné zastavit a podvyživení malí tvorečkové neměli šanci na odpovídající léčbu. Mnoho z nich proto zemřelo buď hned v kojeneckém věku, nebo po několika nešťastně prožitých (spíše přežitých) letech.
Konečně osvobození!
Přítrž takovému zacházení s dětmi udělal až rok 1989, kdy byl tamní režim svržen, Nicolae Ceaușescu i se svojí ženou byli popraveni a brány sirotčinců se otevřely. To, co jejich první návštěvníci uviděli, nikdy z paměti nedostanou. Prázdné oči nebohých dětí bez povědomí o tom, jak může vypadat normální život, procházky, hry a milující rodina. Vyhladovělé a nemocné děti, plné strachu a nevědomosti, apatičtí malí lidé bez snahy o jakýkoliv kontakt, protože žádný doposud nepoznali. Takový byl výsledek politiky zvyšování porodnosti v Rumunsku, pokusu, který se vymkl jakékoliv kontrole.
Adopce zachránily tisíce dětí
Poté, co se na veřejnosti objevily první snímky z těchto ústavů, zvedla se ve světě vlna solidarity s trýzněnými dětmi. Netrvalo to dlouho a většina z těch, které měly štěstí a dožily se vysvobození, byla adoptována rodinami z celého světa. Přesto v některých případech trvalo i mnoho let, než se z týraných nebožáků staly veselé a zvídavé děti jako jejich vrstevníci.
Zdroj: abc.net, BBC
KAM DÁL: Vojna za komunistů brala sny i životy. Naučila vás maximálně fetovat a nenávidět, říká pamětník.
