Spisovatelka Irena Dousková: Po Československu jsme stopovali často, projet NDR byl nadlidský úkol

Protagonistkou vaší poslední knihy je dvacetiletá Róza, která se za dob normalizace stopem pokouší dostat do Ostravy, aby jednomu z tamních kluků vyznala lásku. Už v nakladatelské anotaci se objevuje označení road-movie, jemuž se nevyhýbají ani recenzenti. Road-movie však není v literatuře, najmě v té české, zrovna obvyklý žánr. Co vás k němu přivedlo?

Příběh se odehrává v polovině 80. let, konkrétně v roce 1985, kdy se doba začínala nepozorovaně lámat. Napadlo mě určitou výseč tehdejší reality i atmosféry zachytit mimo jiné skrze autostop a jeho protagonisty, kteří se objevují a mizí jako figurky na orloji. Především je to ale příběh o cestě v každém slova smyslu. Ostravák, jak se postupně ukáže, nehraje zase takovou roli.  Nakonec je Róza snad jen o něco blíž sama sobě. Žánr z té mé představy prostě logicky vyplynul.

Filmové propadáky, které stály miliony: Když se zdá, že se režisér zbláznil

V knize se objevují úryvky z románu, který píše Rózin kamarád, jenž je ve stejném věku a s literaturou teprve začíná. Jak vzpomínáte na své začátky vy? Co vás k psaní vůbec přivedlo?

Já jsem si něco vymýšlela nebo kreslila, co pamatuju. Bavila jsem se tím už jako dítě. Vážněji jsem se o psaní začala pokoušet na gymnáziu, tehdy se také ta původní dvoukolejnost postupně přiklonila od výtvarna k literatuře. Sešlo se nás tam víc lidí s podobnými zájmy, zakládali jsme různé spolky, psali, hráli divadlo, pořádali literární večery a samozřejmě četli a četli... Byla v tom alespoň relativní svoboda a touha dát svému životu smysl.

Stopovala jste? A vzala byste stopaře?

Stopovali jsme často, jak po tehdejším Československu, tak sem tam i v cizině. Nešlo jenom o dobrodružství, to určitě taky, hlavně jsme ale neustále měli málo peněz. Každá možnost, jak něco ušetřit, byla dobrá. Zažili jsme ledacos. Ta knížka není autobiografická, ale pro psaní "road-movie" jsem každopádně měla dostatek vlastních zkušeností. Projely jsme s kamarádkou stopem třeba část Jugoslávie, naopak pokoušet se o totéž v NDR se ukázalo jako nadlidský úkol. To bylo snad jedinkrát, kdy jsme to nakonec vzdaly a pokračovaly spořádaně vlakem.

Pokud jde o braní stopařů, bude to jen čistá spekulace. Ačkoli jsem si kdysi udělala řidičák, bohužel nakonec neřídím. Ale když přistoupím na hru – co by kdyby –  určitě bych je brala. Jednak ze solidarity a taky ze zvědavosti.  Odkud jsou, kam a proč jedou a tak dále. Prostě příběhy... Ono už se ale, zdá se mi, dneska stejně příliš nestopuje.

Píšete jak romány a novely, tak básně. Před Rakvičkami jste publikovala básnickou sbírku Napůl ve vzduchu. Často se tvrdí, že chcete-li napsat knihu prozaickou, musíte ji – oproti básním – takříkajíc vysedět. Máte to také tak? Co píšete raději?

I když básní je v mé bibliografii podstatně méně, nikdy jsem je nepřestala psát a obojí mám stejně ráda. Próza se samozřejmě musí vysedět, většinou to trvá pár let. Básně buď přicházejí – alespoň zdnánlivě – samy, nebo vůbec ne. Alespoň taková je moje zkušenost. Já bych totiž použila jiný termín, ať už se jedná o poezii nebo o prózu, důležitá je ta fáze, než si vůbec sednu ke stolu. Většinou musím všechno napřed takříkajíc vychodit.

Hitlerův blitzkrieg nebo My děti ze stanice ZOO: Nejznámější příběhy, v nichž hrají prim drogy

Často se o vás mluví jako o autorce Hrdého Budžese. Není to trochu svazující? Nelitujete třeba těch ostatních knih, které zůstávají trochu vskrytu?

Svazující ani ne, píšu, co chci, bez ohledu na Hrdého Budžese. Nedávno mi někdo v rozhovoru připomněl, že je to letos už dvacet let, co Budžes poprvé vyšel. A představení, které podle něj vzniklo, bude mít na podzim neuvěřitelnou 800. reprízu. Je to určitě moje nejznámější kniha a nejspíš už jí i zůstane. S tím nic nenadělám, bez ohledu na to, jestli se mi to líbí, nebo ne. Myslím ale, že naštěstí si dost lidí našlo cestu i k jiným mým knížkám. Mnozí z nich určitě i díky Budžesovi.

Co vám v poslední době udělalo – v oblasti kultury – radost? Co byste doporučila?

Ze své nedávné prázdninové četby můžu zmínit třeba dvě knihy, shodou okolností obě z nakladatelství Labyrint. "Lední medvěd" Jindřicha Manna vyšel nedávno, povídky Dory Čechové "Nechtěl jsem být Leninem" už před několika lety, jen se mi dostaly do rukou až teď. Obojí se mi moc líbilo.

No a potom rozhodně knihu britského historika Tonyho Judta "Falešné ideje, cizí krev". Brilantní analýza selhání francouzských intelektuálů tváří v tvář komunistické totalitě ve střední a východní Evropě. Judt se zabývá především obdobím od konce druhé světové války do poloviny padesátých let, nicméně věc v mnoha směrech tak aktuální, až mrazí.

Píšete teď něco?  

Momentálně spíš jen drobnosti. Mám rozepsané nějaké povídky, píšu glosy pro rádio, musím projít jeden starý scénář a taky si dělám poznámky k případné budoucí knize. Na tu je ale času dost. Po posledních dvou rozpálených a rozlítaných měsících mám dojem, že mi to všechno jde ztuha. Srpen mi vždycky připadá jako jedna dlouhá, melancholická neděle. Jsem roztěkaná, náladová a protivná a vůbec je lepší se mi teď vyhnout. Chvíli asi potrvá, než se zase uvedu do normálního chodu. Doufám, že ne moc dlouhou...